Bílá hůl versus asistivní technologie

Úvodem

Představte si, že jste se ztratili v cizím městě. Zeptali byste se na cestu nevidomého člověka, který by šel zrovna okolo? Většina nejspíš prohlásí, že nikoli. Avšak mnohdy k vlastní škodě, neboť málokdo potřebuje tak detailně znát své okolí jako právě ten, kdo se nemůže opřít o svůj zrak. Obecně platí, že nevidomý člověk se dobře orientuje v jemu známém prostředí a k orientaci by mu měla postačit bílá hůl. Další chytré, takzvané asistivní technologie, by mu měly pomoci především při objevování prostředí neznámého.

Pomůcky, které nevidomý člověk používá pro pohyb a orientaci v prostoru, se dlouhodobě v zásadě nemění. Tou základní je „obyčejná“ bílá hůl. Samotná hůl ovšem nikoho nikam nedovede, je de facto prodlouženou končetinou umožňující přirozený a relativně bezpečný pohyb. Člověka, který s holí umí chodit, dovede spolehlivě k cíli výhradně a jenom v jeho paměti uchovaná představa o prostoru a potřebné trase z bodu A do bodu B. V tom se ukrývá podstata porozumění prostorové orientaci a samostatnému pohybu nevidomých lidí. Asistivní technologie by měly z takového předpokladu vycházet, nesnažit se odpovědnost za orientaci přesunout na samu sebe.

Když se řekne „hůl“

Jakákoli Hůl odedávna sloužila nevidomým lidem coby nejpřirozenější ochrana před nárazem do překážky. Svou typickou barvu dostala až ve dvacátém století, o což se zasloužila v roce 1930 Francouzka Guilly d´ Herbemontová. Inspirovala se údajně u pařížských strážníků, kteří bílou hůlkou organizovali dopravu. Z Francie se tato praxe rozšířila i do dalších zemí Evropy. Bílá barva hole se prosadila i v USA, kde pro změnu ztroskotaly pokusy s holí černou. Zavedení bílé barvy znamenalo výraznou sociální změnu, neboť hůl neměla už pouze funkci ochrannou (do ničeho nenarazit), ale i signalizační, „pozor – chodec nevidí“.

V čem spočívá podstata chůze s bílou holí? Umožňuje relativně přesný a citlivý kontakt s překážkami, dovoluje udržovat požadovaný směr chůze podél vodicích linií, rozpoznat charakter pochozích ploch, bezpečně sestupovat a vystupovat po schodech a celou řadu dalších užitečných, pro pohyb nezbytných úkonů. Pokud je technika chůze s bílou holí dobře zvládnuta, pohyb s její pomocí je bezpečný, přirozený a nikdy, ani při neočekávaných situacích, nemá chodec potřebu šátrat okolo sebe rukama. Proto ti, kteří hůl používat skutečně dovedou, ji odkládají obvykle jenom na místech, která dokonale znají a považují je pro sebe za zcela bezpečná (doma, na pracovišti, u přátel).

Využití bílé hole má však i svá výrazná omezení. Například nelze jejím prostřednictvím odhalit překážky v úrovni hlavy, ani udržet rovný směr chůze při absenci vodicí linie. Hůl je ve své podstatě triviální nástroj, nelze tudíž s její pomocí například získat ani detailnější informace o nejbližším okolí. Právě tyto limity otevírají prostor pro další vývoj, neboť zejména asistivní technologie by mohly s bílou holí do budoucna tvořit komplexní orientačně navigační celek a usnadňovat tak nejenom vlastní pohyb, ale i zorientování se, zejména v neznámém prostředí.

Při navrhování asistivních technologií však musí být základní účel bílé hole doslova posvátný. Mnohé nezdravě ambiciózní projekty ztroskotaly právě proto, že triviální účel hole podcenily. Vize vývojářů, byť třeba i zajímavé a v mnohém inovativní, tak neměly šanci na úspěch. Týká se to zejména snah o odstranění hole jako „zbytečnosti“, od které je třeba nevidomého osvobodit: nahradit ji chytrými botami, vestou nebo brýlemi. Bílá hůl je prodlouženou rukou, navíc i jistou fyzickou oporou. Pokud někdo hodlá hůl odstranit, měl by si být vědom skutečnosti, že tím v podstatě jejímu uživateli amputuje i část ruky.

I když bílou hůl zatím nelze nahradit, lze ji rozhodně nejrůznějším způsobem doplnit. V zahraničí některá technologická řešení existují, nicméně na našem trhu prakticky nejsou. Bílou hůl lze například vybavit laserovými nebo ultrazvukovými moduly pro detekci okolních překážek, a to i těch nalézajících se ve výši hlavy. Informaci o přítomnosti překážky v určité vzdálenosti a směru dostává chodec zvukově nebo vibrací rukojeti hole. Jako příklad může posloužit britský výrobek UltraCane od společnosti Sound Foresight Technology.

Coby kuriozitu lze pro změnu uvést hůl vybavenou světelným a zvukovým alarmem, doplněnou o jakýsi „kladivový hrot“. Tím by se údajně mohl, podle nejmenovaného čínského výrobce, nevidomý chodec bránit v případě napadení. Ačkoli je takový směr vývoje více než sporný, nelze pominout, že jeho prosazením by bílá hůl, kromě funkce orientační a signalizační, získala i funkci bezpečnostní!

Na českých ulicích chytré hole typu UltraCane nejspíš nezaznamenáte, nikoli však proto, že by byly finančně nedostupné. Podstatnějším důvodem je zpochybňování jejich užitečnosti ze strany samotných nevidomých uživatelů. Obvyklá jsou tvrzení, že signály spíše ruší v soustředění, jsou nejednoznačné a někdy vysloveně matoucí. Vidět ovšem můžete hole s několika tlačítky pod rukojetí, pomocí kterých si chodec může vyžádat zvukový signál z orientačního majáčku například nad vstupem do metra, do budovy úřadu nebo pošty, případně nechat přečíst číslo přijíždějící tramvaje nebo autobusu. Jedná se o vysílač povelů VPN interagující se zvukovými odpovídači, který se stal běžnou součástí výbavy většiny nevidomých u nás. Vedle kapesní varianty VPN01 existuje i speciální typ 03, upravený pro montáž do bílé hole tak, aby spolu tvořily jeden celek.

Když si odmyslíme veškeré myslitelné technické doplňky, i ve vývoji samotné bílé hole došlo v uplynulých letech k výraznému pokroku. Díky výrobnímu kompozitnímu materiálu a vysoké úrovni povrchového zpracování jsou dnešní hole variabilnější, lehčí a trvanlivější než v dobách minulých. Dominantní postavení ve výrobě patří na českém trhu brněnské společnosti Svárovský, která je velmi úspěšná i v zahraničí.

Co lze vylepšit

Hůl v ruce, ať už bílá nebo jiná, je zatím pro nevidomého člověka při orientaci v prostoru nenahraditelná. V tom se všichni odborníci buď shodují, nebo by se každopádně shodnout měli. Prostor k úvahám, jak bílou hůl vylepšit, je ale veliký. Takové úvahy pramení z možností, které hůl ze své podstaty nemá. Diskutabilní je ale hranice mezi tím, co by ještě umět mohla a co už by bylo na úkor její jednoduchosti, díky níž je tak nenahraditelná.

Tyfloped Ján Jesenský popsal rezervy bílé hole takto:

  1. Vyhledávání vysokých a velmi vysokých překážek a terénních zlomů;
  2. Vyhledání předmětů a překážek na větší vzdálenost pro větší plynulost pohybu a pro snadnější řešení orientačních potíží, například při obcházení překážky;
  3. Udržení přímého směru v otevřeném prostoru;
  4. Snadnější chůze podél vodicí linie, kdy není zapotřebí udržovat taktilní kontakt (což u velmi členité linie není ani příjemné, ani snadné), často s použitím náročné trojbodové techniky;
  5. Snížení značné míry nutného soustředění a tím náročnosti celého procesu samostatného pohybu;
  6. Poskytnutí obrazu o světě, kolem kterého se pohybuji.

Z výše uvedeného je zřejmé, že „vyřešení“ některých rezerv by pro jednoduchost bílé hole znamenaly smrtelnou ránu. Hůl by ztěžkla, kvůli přidané elektronice by se stala křehčí, obtížně použitelná například v horším terénu, byla by drahá a její přidané technologie by odváděly pozornost při soustředění se na cestu.
Sebedokonalejší technologie nemohou nahradit to nejúčinnější, co při chůzi s holí pomáhá – vlastní sluch. Právě sluchem, takzvanou echolokací, lze získat nejzákladnější představu o bezprostředním prostoru. Zvuky přicházejí buď samy, nebo je možné klepnutím hole do země či překážky vyvolat odezvu. Ruch ulice, směr jedoucích aut, hlasy okolojdoucích lidí, doslova stovky zvuků nevidomý člověk vyhodnocuje a usměrňuje podle nich svůj pohyb, aniž si to třeba i uvědomuje. Je těžko představitelné, že by se takového komfortu vzdal a nahradil ho jakoukoli technologií. Odhlédneme-li ale od samotné orientace, technologie by mohly dobře sloužit „na vyžádání“, tedy jako doplněk v okamžicích, kdy je něco konkrétního potřeba dohledat, kdy se člověk ztratí nebo se cítí nejistě.

A co dál…

Kromě bílé hole, případně hole v kombinaci s vodicím psem, může nevidomý člověk využívat další pomůcky, které mu usnadňují orientaci. Ačkoli bylo v minulosti navrženo mnoho takových, které aspirovaly v očích jejich vývojářů minimálně na technologickou revoluci, prosadilo se jich pohříchu velmi málo. Co tedy obvykle brání jejich většímu prosazení?

  1. Vysoké výrobní i pořizovací náklady;
  2. Uživatelská nepřívětivost;
  3. Neslučitelnost s tradičními pomůckami.

Za vysokými výrobními (a tím i pořizovacími) náklady stojí pochopitelně početně malá populace potenciálních uživatelů. Uživatelskou nepřívětivostí se rozumí například vysoká hmotnost zařízení, jeho nepřiměřená nápadnost nebo problematická funkčnost. Neslučitelnost s tradičními pomůckami se projevuje například tak, že zařízení vyžaduje používání hmatu, čímž zabraňuje nebo omezuje užití bílé hole, jindy blokuje sluch nebo se projevuje jiným rušivým způsobem.

Závěrem

Titulek článku odkazuje k dilematu vývojářů a navrhovatelů asistivních technologí, respektive uživatelů bílých holí: měly by moderní technologie být její součástí, nebo je výhodnější koncepce samostatných, na holi nezávislých zařízení?

Každému, kdo to s orientací nevidomých myslí poctivě, je zřejmé, že jednoznačná odpověď neexistuje. Podle mého přesvědčení i technologie, které jsou součástí bílé hole, užitečné být mohou, avšak výhradně za předpokladu, že hůl ve své podstatě zůstane „obyčejnou holí“ se všemi jejími výhodami i zdánlivými nevýhodami.

Zdroje



Bílá hůlMobilita


Radek Seifert
Radek Seifert
Radek Seifert působí na pražském ČVUT v oblasti podpory vzdělávání studentů se specifickými potřebami, a také jako lektor předmětu Asistivní technologie na tamní Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské. Je poradenským pracovníkem pražské organizace Okamžik. Vystudoval sociální práci na Filozofické fakultě...