Braillovo písmo a jeho význam v dnešní době
V poslední době se na Facebooku rozjely diskuze ohledně Braillova písma a jeho dnešního využití. Často se řeší, zda je Braillovo písmo přežitek, nebo ne. Na dějiny Braillova písma jsou tu jiní, kteří by o tomto tématu mohli napsat historické publikace. Já se chci zamyslet nad tím, jestli je Braillovo písmo skutečně přežitek, zda by se od něj mělo upustit, nebo jestli by měla zůstat jen jeho digitální forma.
Sám jsem se Braillovo písmo učil v první třídě, tak jako se každý učí číst a psát. Vidící člověk má černotisk, nevidomý má Braillovo písmo. Kdysi jsem vedl s kamarádem diskuzi o tom, že vlastně Braillovo písmo nevyužívám od doby, co jsem si začal digitalizovat knihy. Mnozí z vás by si řekli, proč od něj vlastně neupustit. Máme přece digitální knihy, a i když braillské řádky existují, pro mnohé z nás je pohodlnější nechat si knihu přečíst hlasem nebo využít audioknihy (například z knihovny K. E. Macana).
Proč ne, je to pohodlné a dnes již existují hlasové syntézy velmi podobné lidskému hlasu. Naprosto chápu lidi, pro které je poslech přes hlasovou syntézu z různých důvodů praktičtější a snazší cestou, jak se dostat k informacím. Když se ale vrátím k myšlence, že Braillovo písmo nevyužívám, začal jsem přemýšlet, jestli bych jím ještě uměl psát. Naštěstí umím, a to díky braillskému vstupu na Macu. Měli bychom si ale uvědomit, že pokud my nevidomí přestaneme ve svém životě Braillovo písmo používat, staneme se vlastně lidmi bez vlastního písma. Ztratíme písmo, které nás spojuje a dává nám gramotnost i znalost jazyka.
Chápu lidi, kteří přijdou o zrak kvůli cukrovce nebo z jiného důvodu a mají sníženou schopnost hmatu. Přesto si myslím, že by se měli s bodovým písmem alespoň seznámit. Já sám jsem se ho začal učit už ve školce od jednoho pána, který oslepl po cukrovce. Začínal jsem na platu od vajec, kde bylo jen šest důlků, a pomocí pingpongových míčků. Je to ideální pomůcka, jak začít.
V roce 2009 jsem dostal první počítač s Windows XP a začal jsem si knihy digitalizovat, čímž jsem Braillovo písmo postupně omezoval. V roce 2012 jsem si pořídil první iPhone a dvanáctiznakový braillský řádek a začal jsem ho znovu využívat. Později jsem zjistil, že mě Braillovo písmo bude provázet dál. Když si naskenuji knihu, musím zkontrolovat chyby, a text se lépe kontroluje braillským řádkem. Je lepší mít text pod rukama.
Využití má i v domácnosti. Máme chytrou ledničku Siemens, ale na tuto konkrétní verzi bohužel nelze použít aplikaci Home Connect. Funkce na dotykovém displeji jsme si proto museli označit sami. Například u nastavení teploty máme nalepenou osmičku v Braillově písmu, abych věděl, kam sáhnout. Stejně tak máme označený alarm, který se spustí při déle otevřených dveřích.
Četl jsem také, že psaní braillským vstupem na displeji je rychlejší než vyťukávání písmen na běžné dotykové klávesnici. Moje manželka takto píše na iPhonu mnohem rychleji než já, což mě někdy trochu štve, ale zatím jsem nepřišel na ten správný grif.
Braillovo písmo nás provázelo i při výchově dětí. Když byly malé, četli jsme jim pohádky, a dokonce jsme ho naučili i naši dceru. Chtěla totiž napsat manželce básničku ke Dni matek na „pichťáku“ (pražské tabulce). Vysvětlil jsem jí, jak jsou body uspořádané, a učil jsem ji to pomocí číselného kódu – například, že „a“ je bod 1, „b“ jsou body 1 a 2 a tak dále.
Braillovo písmo má a bude mít v našich životech nezastupitelné místo, ať už v digitální, nebo tištěné podobě. Pokud bychom na něj zapomněli, ztratili bychom kus své identity a gramotnosti. Hlasové syntézy jsou skvělým pomocníkem, ale vlastní četba pod prsty nám dává prostor pro představivost a hlubší porozumění textu, kterému se dle mého názoru a zkušeností poslech nemůže vyrovnat. Když čtu knihy na braillském řádku, mám mnohem lepší představivost a mohu se lépe ponořit do děje. Jen je velká škoda, že u nás nejsou dostupnější víceřádkové braillské řádky. Chápu jejich vysokou cenu, na kterou by pravděpodobně nestačil ani příspěvek na zvláštní pomůcku, ale text by se na nich četl mnohem lépe. Braillovo písmo zkrátka není přežitkem, ale mostem k plnohodnotnému vnímání jazyka a světa kolem nás.
