The Last of Us Part II: nevídaná revoluce v přístupnosti videoher

Příběh prvního dílu

The Last of Us Part II je, stejně jako její předchůdkyně, zástupcem takzvaných akčních adventur značně populárního videoherního žánru survival horror. Odehrává se v postapokalyptickém světě, kde je hlavní starostí zbytku lidstva přežití se značně omezenými zdroji. V kůži hlavního hrdiny, nebo v případě druhého dílu hrdinky, se tak budeme plížit pustým vylidněným prostředím, kde rychlým tempem přebírá opět vládu původní příroda ve vší své nespoutané kráse, ale i krutosti, vyhýbat se početným skupinám nepřátel, kteří kdysi bývali lidmi, i těch, kteří lidmi stále ještě jsou, a snažit se protlouct životem s těmi výdobytky civilizace, které přetrvaly z dřívějších dob, a snad i se zbytkem lidské důstojnosti. Nebude to ovšem nijak jednoduchý úkol, protože, jak se ukazuje, nejhorším nepřítelem není lhostejná příroda, ale člověk; konkrétně ti lidé, kteří stále lidmi jsou, a jejich nejhorší vlastnosti, které až doposud většinou jen dřímaly pod pozlátkem moderní společnosti, ale za stávající situace se rychle prodírají na povrch.

Ty z nás, kteří si ho mohli ve své době zahrát, zastihly úvodní minuty prvního dílu v roli třináctileté Sarah Millerové, která pozdě do noci čeká sama doma, až se vrátí z práce její otec Joel, aby mu mohla popřát a předat dárek k narozeninám (poznámka pod čarou 1). Očima Sarah, kterou hráč na začátku The Last of Us skutečně ovládá, se tak z předmětů, které se nacházejí v jejich domě, postupně dozvídáme, že Joel svou dceru podle všeho vychovává sám, i když hráč nikdy přesně nezjistí, co se stalo s její matkou, a že pracuje jako tesařský mistr ve stavební společnosti často dlouho přesčas, aby rodinu uživil.

Místy možná nepříliš vroucí, zato však stálé a spolehlivé teplo rodinného krbu nicméně hned druhý den zchladí nečekaná a nevítaná studená sprcha. Sarah, která je opět sama doma, probudí telefonát od strýčka Tommyho, Joelova bratra, který s ním chce naléhavě mluvit. Než se ho stihne zeptat, co se děje, spojení se přeruší. Sarah se tedy vydává prozkoumat dům ve snaze tátu najít, přičemž zhlédne znepokojivou televizní reportáž o rychle se šířící a dosud nevysvětlené nemoci, která ve svých obětech vyvolává náhlou agresivitu. Rozvíjející se senzace je také přerušena výpadkem a Sarah tedy hledá dál. Už zde se můžeme začít naplno obdivovat rysům příznačným pro tuto herní sérii: Špičkovým hereckým výkonům, detailně propracovanému ozvučení (vystrašený štěkot psa v dálce, policejní sirény), strhující hudbě, a někteří z nás pak také možná hojně chválenému vizuálnímu zpracování.

Po chvíli Joel, celý vyděšený a úzkostný, přibíhá domů a narážejí na sebe se Sarah ve dveřích. Ani tentokrát se však vysvětlení nedočkáme, protože je přeruší soused Jimmy, podle všeho rovněž nemocný, který hrubě vyrazí okno a beze slova se šine přímo k nim. Joel, který ho několikrát marně varuje, ať se drží zpátky, je ho nakonec nucen v obavě o jejich holé životy zastřelit – vivat Amerika a její zákony o držení zbraní.

Joel se Sarah se pokoušejí uprchnout z venkova do města, zřejmě ještě ve víře v pomoc a zázemí státní infrastruktury. Setkávají se s Tommym a záhy zjišťují, že stejný nápad mělo i mnoho jiných. Ve zběsilém tempu se tak stáváme svědky autonehod, požárů, davové paniky, zraněných uprchlíků marně se dovolávajících pomoci, a bohužel hlavně nakažených napadajících ostatní. U vjezdu do města zjišťujeme, že je hlídaný vojáky, kteří jsou sami vyděšení a zmatení a často dostávají protichůdné rozkazy, když si ani jejich velení neví s nastalou situací rady. Joel tak v jediném brutálním okamžiku nevybíravě přichází o všechny iluze, naděje a víru v lidskost, když mladý voják na rozkaz, byť s váháním, Sarah zastřelí, a sám musí vzápětí urychleně jednat, aby před stejným osudem zachránil alespoň sebe. Bezmocný otec nemůže dělat nic jiného než svou dceru držet a utěšovat a ta mu po chvíli umírá v náručí (poznámka pod čarou 2).

Samotný příběh The Last of Us se pak odehrává o celých dvacet let později. Retrospektivně prostřednictvím televizních záběrů zjišťujeme, že pandemii apokalyptických rozměrů vyvolává nový zmutovaný kmen houby kordyceps (poznámka pod čarou 3), který napadá mozek člověka buď po vdechnutí spor nebo přímým přenosem kousnutí od již nakaženého. Parazit zcela potlačuje vyšší mozkové funkce a dělá tak z nakažených nikoli zombie v pravém slova smyslu, jak je známe z mnoha jiných survival horrorů, ale ve většině případů velmi rychlé, obratné a pochopitelně agresivní bytosti, jejichž jediným cílem je šířit houbovou infekci co nejdál a co nejrychleji. A pro dosažení tohoto cíle je samozřejmě nutné přežít, a tedy se živit jinými živočichy. O moc víc toho o povaze této (z)houby lidstva nevíme, kromě toho, že se zřejmě začala šířit a mutovat napadáním obilí a dalších plodin, ale pro přežití to ani vědět nepotřebujeme. Ono ani mnoho vědců, kteří by tyto otázky byli schopni zodpovědět, nezůstalo.

V takto nepřátelských a bezútěšných podmínkách se dosud nenakažení lidé snaží přežít, jak nejlépe umí, a nemůžeme se proto divit, že se tyto snahy nenesou, abych tak řekl, v bratrském duchu pomoci bližnímu svému, ale většinou probíhají právě naopak – podle zákonů silnějšího. Z jednotlivých lidských osídlení se staly izolované komunity, z nichž mnohé se ze všech sil snaží uchovat alespoň zbytek jakéhosi řádu, často pod vedením polovojenských skupin, ovšem nepříliš úspěšně. Zestárlý, zocelený a také cynický až bezcitný Joel se uchytil jako pašerák v Bostonu, kde se s oficiálním vedením o moc přetahuje skupina známá v české lokalizaci hry jako Světlonoši (Fireflies). Se svou parťačkou Tess za okolností, se kterými se seznamujeme hned zpočátku hry a jež plní funkci úvodního tutoriálu a obeznámení s reáliemi herního světa z první ruky, ale v širším kontextu příběhu nejsou až tak podstatné, dostává od Marlene, vůdkyně místní odnože Světlonošů, zakázku, kterou zpočátku odmítá přijmout; propašovat tentokrát živý náklad jménem Ellie, zdánlivě obyčejnou čtrnáctiletou dívku, v podstatě na druhou stranu Ameriky.

Joel, který je nedobrovolnou zodpovědností za malou holku skutečně hluboce rozladěný a chová se k ní proto dlouho velmi odmítavě, se cestou dozvídá, že Ellie má být údajně vůči infekci kordycepsu imunní. Na rozdíl od Tess, která je nakloněná uvěřit, o tomto tvrzení neskrývaně pochybuje, a proto jim Ellie ukáže kousnutí na paži, které má být už tři týdny staré, přičemž ve všech dosud zmapovaných případech infekce se člověk po kousnutí změnil v nakaženého do dvou dnů. Podle toho, co Marlene Ellie sdělila, Světlonoši dosud na nikoho takového kromě právě Ellie nikdy nenarazili, a proto je jejím přáním, aby Joel s Tess Ellie dopravili do nemocnice pod správou Světlonošů, kde by byl průběh infekce u Ellie podroben řádnému výzkumu a v nejlepším případě by výsledkem tohoto snažení mohla být účinná vakcína.

Při jednom z mnoha střetnutí se skupinou nakažených, kterými během hry musí Joel projít, je pokousána i Tess, s výjimkou jeho bratra Tommyho zřejmě poslední živý člověk, kterého má Joel ještě rád a na němž mu ještě záleží. S Tommym však už mnoho let nebyl v kontaktu a poslední zprávy, které o něm má, říkají, že se přidal k Světlonošům v jiné části země. Během této emocionálně vypjaté scény jsou naši hrdinové na útěku z Bostonu navíc pronásledováni i živými lidmi. Tess proto Joela nakonec přesvědčí, že se obětuje a pronásledovatele zdrží, aby Joelovi s Ellie tak získala čas, a naléhá na něj, aby Marlenino přání za každou cenu splnil. Jestliže je totiž Ellie skutečně vůči nákaze imunní, představuje poslední naději lidstva na záchranu a možnou obnovu civilizace v budoucnu.

Rozpolcený Joel tak nakonec, byť nechtě, tento úkol přijímá. A když se takový typ člověka jednou pro něco rozhodne, nenechá se od svého rozhodnutí odradit ničím kromě smrti. Po zbytek hry s Joelem a jeho zakázkou tedy podnikáme obtížnou cestu po Spojených státech, v létě i v zimě, mnoha rozmanitými lokalitami a navzdory nesčetným nebezpečím, z nichž jsou vyhladovělí a zoufalí přeživší nezřídkakdy mnohem větší hrozbou než sami nakažení. Přestože Joel racionálně Ellie z Tessiny smrti neviní, chová se k ní teď i tak ještě hůř než předtím. V podstatě by se jeho postoj k ní dal shrnout takto: "Jestli chceš přežít a jestli mám já svůj úkol splnit, dělej přesně a jedině to, co ti řeknu, opovaž se na vlastní pěst podniknout cokoli jiného, a jinak hlavně mlč a dej mi pokoj!" Ellie se ovšem nedá zastrašit, a tak postupně Joela nejednou konfrontuje s jeho minulostí. V jedné z takových hádek později během hry mu mimo jiné vmete, že i ona sama už stačila přijít o každého, na kom jí kdy záleželo. Demonstrativním příkladem Joelových odmítavých reakcí na Elliiny pokusy o sblížení může být následující replika: "Ty nejseš moje dcera, a já sakra rozhodně nejsem tvůj táta!" Díky společně prožitým útrapám, jak už to tak bývá, se mezi nimi ovšem nakonec začne pozvolna a nenápadně vytvářet silné pouto. Ellie si Joela nakonec získá svojí bezprostředností, neústupností, upřímností a zvědavostí mládí, a tak jeho slupka začíná nepozorovaně odpadávat, aby odhalila jádro skryté pod ní.

Ke konci příběhu se jejich role obrátí, když je Joel zraněn v přestřelce s další skupinkou přeživších a Ellie zajata, přičemž vychází najevo, že členové této konkrétní komunity se s otázkou přežití vypořádali tak, že se z nich stali kanibalové. Ellie se musí ze zajetí probojovat a teď se ona stává tím, kdo se pomocí ukořistěných léků snaží starat o Joela. Z herního hlediska je v této části zajímavé, že zde hráč poprvé skutečně ovládá Ellie, která Joela až dosud celou hrou doprovázela jen jako entita ovládaná poměrně zdařile implementovanou umělou inteligencí, a může tak na vlastní kůži pocítit rozdíly ve schopnostech a fyzických atributech obou protagonistů, jako je např. už jen samotná Joelova výška a síla ve srovnání s Ellie. Ta se proto musí přímým střetnutím a soubojům vyhýbat ještě opatrněji než Joel a naopak spoléhat spíše na mrštnost a obratnost.

Když jsou posléze opět odděleni další Elliinou výpravou za zásobami, najde ji nakonec Joel, který má konečně dost sil vstát, ve chvíli, kdy se musela sama ubránit vůdci kanibalů. Ten ji hledal od chvíle, co se jí podařilo utéct, a chystá se teď jejího těla využít ještě jiným příznačným způsobem, ne jen jako zdroje potravy. Ellie je tedy v této chvíli okolnostmi donucena s plným vědomím, byť v sebeobraně, zabít svého prvního živého člověka. Kruh se tak po americkém způsobu v této scéně uzavírá, když Joel drží Ellie v náručí a utěšuje ji, a možná aniž by si to sám uvědomoval, ji teď poprvé nazve svojí holčičkou ("baby girl"), stejně jako kdysi Sarah.

Joelovi s Ellie se po veškerých peripetiích skutečně podaří dorazit do nemocnice, kde jsou připraveni Elliinu zvláštnost zevrubně prozkoumat (poznámka pod čarou 4). Zatímco už uspanou Ellie vyšetřují doktoři na operačním sále, Joel se po náročné cestě znovu setkává s Marlene a navazuje s ní vážný rozhovor o Elliině budoucnosti. Až dosud se totiž Joelovi jaksi zapomněla zmínit, nebo to možná sama do této chvíle nevěděla, že aby mohla být houba z Elliina těla extrahována a zkoumána, musí Ellie zemřít; houba totiž fyzicky roste na mozku nakažených jedinců. Bystřejší hráči a potažmo i čtenáři mohli z několika roztroušených zmínek k tomuto závěru dospět už dříve, nebo ho alespoň vytušit.

Po Joelovi, který po dvaceti letech konečně k někomu opět přilnul a začíná se znovu rozpomínat i na ty příjemnější součásti života, se teď chce, aby dal souhlas v podstatě k vraždě, byť v zájmu vědy, právě toho jediného člověka, který je pro něj důležitý. Zřejmě je i sám zaskočen skutečnou hloubkou svého citu k Ellie, kterou ho teď okolnosti poprvé donutily si připustit v plném rozsahu. Joel se diví, jak může Marlene něco takového dovolit, když je Ellie ještě malá holka a má celý život před sebou. Na to mu Marlene odpoví, že i pro ni je to stejně těžké rozhodnutí jako pro Joela, protože Ellie už léta vychovává jako vlastní dceru poté, co její matka byla zabita nakaženými. Joel dokonce ví i to, že sama Ellie, kdyby byla ještě při vědomí a někdo se jí ptal, by byla všemi deseti pro, protože si mu několikrát během jejich cesty stěžovala, že její život nemá žádný smysl, a přemítala i o tom, jaký má vůbec smysl život jednotlivce v takovém světě. Uvědomovala si, že je svou imunitou výjimečná, a vyslovila přání, aby to něco znamenalo, aby toho mohla nějakým způsobem využít ve prospěch druhých. Přesto teď Joel stojí před nesmírně složitou morální volbou, kterou bych nepřál nikomu z nás, a pranic se mu do ní nechce: Jestli zachránit budoucnost lidstva, nebo život jednotlivce.

Jenže protože tím jednotlivcem je právě Ellie, jeho volba je nakonec jasná. A jak už víme, když Joel Miller jednou nějaké rozhodnutí učiní, stojí si za ním bez váhání a je pro něj připraven i zabíjet. A protože ani jedna strana není ze svého stanoviska ochotna ustoupit, přesně k tomu v samém závěru příběhu také dochází. Aby zachránil život svojí holčičce, musí Joel projít ještě jedním konečným střetnutím s živými lidmi. Zatímco personál nemocnice mu rozumí, ale přesto nasazuje vlastní životy ve vyšším zájmu, Joel teď jejich stanovisko popírá a bagatelizuje s tím, že když může být imunní Ellie, musí přece existovat ještě někdo takový a je tedy jen otázkou času, než se ho Světlonošům podaří najít. Vždyť kdyby se na to díval jakkoli jinak, zemřela by mu Ellie.

V poslední scéně hry se Ellie probouzí už venku z nemocnice a v bezpečí, a tím pádem samozřejmě neví, k čemu přesně v nemocnici došlo a jak to, že už jsou pryč a znovu na cestě. Když tyto otázky Joelovi položí, dostane odpovědi, které záměrně nebudu vůbec žádným způsobem hodnotit, pouze je přetlumočím: Mezitím, co nemocnici Světlonošů hledali, bylo objeveno daleko víc imunních jedinců, takže Světlonoši už Ellie k ničemu nepotřebují a v podstatě se myšlenky vývoje léku vzdali. Ellie by mu ráda věřila, ale má pochopitelně pochybnosti. Proto Joela požádá, aby jí přísahal, že všechno, co jí teď řekl, je pravda. V té chvíli zazní poslední slova prvního dílu The Last of Us před závěrečnými titulky, se sotva vteřinovým zaváháním: "Přísahám."

Uživatelské rozhraní (9 z 10)

Zde skutečně není co dlouze řešit. Uživatelské rozhraní je minimalistické, přehledné, nerušivé, účelné a funkční. Na rozdíl od mnoha jiných her se po dobu, kdy se nacházíte v některém menu, nepozastavují události v reálném čase (výjimkou z tohoto pravidla je jen nabídka Možnosti, kde se skrývají veškerá nastavení hry včetně těch přístupnostních či možnost hru uložit atd), takže cílem vývojářů bylo umožnit dosažení požadované akce rychle a efektivně, a ten se jim splnit podařilo. Z našeho hlediska jsou všechna menu bez potíží přístupná, což si podrobněji rozebereme v části o syntéze řeči, a podle mého názoru nekladou žádné neúměrné nároky ani na složitost ovládání, ani na pochopení samotného jejich účelu. V těch případech, kdy je potřeba napoprvé hráči určitou situaci vysvětlit tutoriálem (instruktážní hláškou), tj. např. jak funguje vylepšování postavy a že se k němu používají potravinové doplňky, dostanete právě tolik informací, kolik potřebujete, a právě v tu správnou chvíli, takže můžete bez potíží nové informace rovnou zužitkovat a nemusíte se nijak zdržovat zbytečně podrobným vysvětlováním. Ať už si tak právě chcete vyrobit některý předmět z nasbíraných materiálů, vylepšit svou postavu či zbraně, prohlédnout si nalezené vzkazy, které si přeživší navzájem zanechávají, případně zápisy do deníku, který si Ellie vede, či sběratelské kartičky fiktivních superhrdinů (ano, i těch je herní svět plný a máte tak k dispozici další vedlejší aktivitu), anebo změnit kterékoli z nepřeberné palety nastavení hry, neměli byste při tom narazit na žádné větší problémy.

U možností nastavení ještě chvíli zůstanu. Jejich modularita a tím skutečně ohromující množství možných kombinací jsou opravdu bezprecedentní. V tomto ohledu by si podle mě měly z Last of Us II vzít příklad i ty hry, které zatím vůbec nijak přístupné ani být nechtějí. Takhle by měla vypadat přizpůsobitelnost u videohry. Nejenže si tedy můžete zapnout či vypnout a ve většině případů především do nejmenších podrobností přizpůsobit každou jednotlivou přístupnostní funkci (skutečně to tedy znamená, že žádnou z nich vůbec nemusíte používat, pokud z nějakého důvodu nechcete) či vizuální stránku hry (barevné kombinace, titulky nebo co se všechno má a nemá zobrazovat v uživatelském rozhraní během samotné hry), jazyk textu i dabingu, ale i například samotnou obtížnost hry. Na výběr je šest standardních obtížností (nepočítám bonusové obtížnosti, které se zpřístupní po dokončení prvního průchodu), ovšem můžete si obtížnost podle libosti měnit v libovolném okamžiku během hry, třeba i uprostřed filmové sekvence (tzv. cut scény nebo lidově animačky), kdy svou postavu chvíli nemůžete ovládat, nebo boje – v tomto případě vás hra pouze upozorní, že dané konkrétní střetnutí bude muset být restartováno, pokud chcete obtížnost skutečně změnit právě v této chvíli. Po nastavení hlavní obtížnosti však můžete ještě podrobněji měnit obtížnost jednotlivých aspektů hry, tedy např. četnost výskytů zdrojů a předmětů, které můžete sbírat, chování a inteligenci nepřátel, jak snadno bude vaše postava ztrácet zdraví při zranění atd.

Jediným potenciálně problematickým prvkem uživatelského rozhraní může být výměna zbraní v pouzdrech. Vaše postava může mít v jednom okamžiku v ruce pouze jednu zbraň pro boj zblízka, jeden předmět určený k házení a tím rozptylování pozornosti nepřátel, případně k jejich krátkodobému omráčení (láhev nebo cihlu), a jednu střelnou zbraň. Střelných zbraní má ovšem každá hratelná postava k dispozici několik typů, a proto postupně během hry budete nacházet více pouzder dvou druhů – na krátké a dlouhé zbraně. Pokud tedy máte v daném okamžiku např. pouze dvě pouzdra, z nichž jedno je na krátkou zbraň a druhé na dlouhou, můžete mít u sebe pouze pistoli nebo revolver a opakovací pušku, pumpovací brokovnici nebo luk, ale už ne pistoli i revolver zároveň nebo víc než jednu pušku najednou. Pokud později najdete další z těchto dlouhých zbraní, postava si ji uloží do batohu. Budete-li posléze chtít např. nahradit brokovnici za opakovací pušku, protože do brokovnice už vám třeba došly náboje, ale do pušky ještě nějaké máte, budete muset sáhnout do batohu a fyzicky vyměnit v pouzdře, které má postava na těle, jednu zbraň za druhou. Zbraně, které máte právě u sebe, jsou rozmístěny na obrazovce ve tvaru kříže. Mezi jednotlivými zbraněmi stejného typu většinou přepínáte pohybem kurzoru doleva a doprava, zatímco na jiný typ zbraně je to obvykle směr nahoru a dolů. Výměnu zbraně z batohu pak provedete tak, že stisknete a podržíte konkrétní k tomu určené tlačítko na ovladači. Dokud toto tlačítko držíte, zbraně zobrazené v tomto kříži se změní z těch, které máte u sebe, na ty, které nesete v batohu. Přepnete se tedy za stálého držení tlačítka na požadovanou zbraň v batohu, a teprve když nakonec tlačítko pustíte, změní se zbraň na příslušné pozici mezi těmi, které máte u sebe. Z pohledu nevidomého hráče není tento systém nikde žádným způsobem slovně ani zvukově popsán a vysvětlen, takže budete muset strávit nějaký čas snahou přijít na to, jak vlastně funguje, a mohlo by se vám, podobně jako mně, zpočátku klidně zdát, že se jedná buď o chybu nebo o nepřístupný prvek. Situace je navíc komplikovaná i tím, že delší zbraně jsou skutečně v křížovém zobrazení delší také fyzicky, tj. můžou zabírat víc než jednu pozici. Se zbraňovým křížem se zkrátka potřebujete naučit pracovat metodou pokus omyl, protože jeho používání poslepu není nikde ve hře akcentováno. V tomto směru může pomoci tlačítko pro rychlou výměnu zbraně, jehož postupným tisknutím se můžete cyklicky přepínat mezi všemi střelnými zbraněmi v pouzdrech; toto tlačítko ale nezahrnuje předměty určené k házení.

Ve všech menu hry dostanete rovněž přístupným způsobem instrukci, co zde v danou chvíli které tlačítko dělá, pokud několik vteřin nic nestisknete. Pochopíte tak tedy i např. rozložení obrazovky výroby předmětů, vylepšování postavy a prohlížení inventáře, která je společná pro všechny tyto tři oblasti a rozdělená do více záložek, protože informace o funkcích jednotlivých tlačítek na této obrazovce hovoří právě i o přepínání mezi záložkami. Až na výměnu zbraní v pouzdrech tedy uživatelské rozhraní chválím bezvýhradně a neváhal bych ho dokonce označit za zlatý standard UI designu ve videohrách, včetně hlediska přístupnosti.

Ozvučení (10 z 10)

Jak by se dalo čekat od AAA hry, ozvučení je v tomto případě přinejmenším dech beroucí. Je smutné, nicméně pochopitelné, že libovolná AAA hra, na kterou byste si vzpomněli, z posledních minimálně deseti let má skutečně řádově, neporovnatelně a nedostižně propracovanější ozvučení než i ty nejlepší audiohry, jako je třeba Swamp nebo A Hero’s Call. Vzhledem k rozpočtu AAA her, který se obvykle pohybuje v desítkách milionů dolarů a nezřídka překračuje rozpočty i těch nejvýpravnějších hollywoodských velkofilmů, kdežto většina audioher naopak nemá rozpočet v podstatě vůbec žádný, protože je volnočasovým dílem jednoho, nanejvýš dvou lidí, se však není čemu divit.

Nás zajímá, že ozvučení hry je samo o sobě jedním z nejorganičtějších a jakýchsi intuitivních prvků přístupnosti pro nevidomé hráče. Kromě specifických zvukových návěstí určených přímo nevidomým skutečně cokoli ve hře, co by v reálném světě ve stejné situaci mohla slyšet vaše postava, vydává svůj vlastní specifický zvuk. Zvuky jsou nesmírně realistické, což se vám například v násilných scénách vlastně ani nemusí líbit, jak už jsem psal. Jak je vidět z tohoto velmi podrobného rozhovoru (v angličtině), dali si vývojáři s ozvučením neuvěřitelnou práci, ještě mnohem větší, než je obvyklé i v měřítkách AAA her, které si proto po zásluze všimla i mainstreamová média.

Obdivuhodně detailní možnosti nastavení se samozřejmě týkají i ozvučení. Můžete si tak zvlášť nastavit hlasitost hudby, zvukových efektů, dialogů, filmových sekvencí, syntézy řeči a přístupnostních zvukových návěstí, typ zařízení, na kterém hru přehráváte (televize, stereofonní sluchátka, 3D sluchátka, stereofonní reproduktory, domácí kino apod.), nebo výběr nechat automaticky na hře, počet kanálů, dynamický rozsah atd atd atd.

Vývojáři se chlubí tím, že pokud máte domácí kino nebo jinou prostorovou reprosestavu, budete si moci vychutnat skutečný prostorový zvuk v plnohodnotném 3D. To bohužel posoudit nemůžu, protože takovou sestavu nevlastním. V mnoha rozhovorech včetně toho odkazovaného výše se však například mluví mimo jiné i o tom, že pozice, odkud se ozývají kroky jednotlivých postav ve 3D, odpovídá místu, kde mají vizuálně jejich modely vykreslené nohy, že při pohybu v dešti poznáte, odkud dopadají jednotlivé kapky, protože se počítá každá zvlášť, atd.

Ovladatelnost, intuitivnost a technické zpracování přístupnosti jako takové (9 z 10)

Technické zpracování přístupnosti se mi bude lépe hodnotit, když nejdříve popíšu technické zpracování celé hry. Bohužel u mnoha AAA her je v dnešní době běžné, že i po veřejném vydání obsahují řekněme větší než malé množství chyb, kterých si hráči samozřejmě rychle všimnou. Většina z těchto chyb se týká vizuální stránky, takže si hráči stěžují např. na pokles plynulosti (počtu snímků za sekundu) při náročných scénách nebo na to, že se při kolizi dvě entity navzájem prolnou. Chyby takového druhu by nevidomý hráč stejně nepocítil, ale není neobvyklé ani to, že hra v první zveřejněné verzi obsahuje i chyby, které ovlivňují přímo hratelnost, a teprve později je vývojáři opravují formou aktualizací. V případě Last of Us II jsem si ani v první verzi nevšiml žádných chyb, které by se promítly přímo do hratelnosti. Zaznamenal jsem pouze několik málo situací zmiňovaných v mainstreamových médiích, kdy docházelo k výše popsaným drobným grafickým zaškobrtnutím v animacích, jako například když si Ellie v úvodu hry navléká rukavice a jejich textura se přitom prolne s její rukou. V současnosti už ovšem vývojáři vydali sedm opravných a rozšiřujících aktualizací od první verze a tatáž média, která na tyto chyby upozorňovala, následně s povděkem kvitovala rychlost a pečlivost, s jakou vývojáři tyto odhalené nedostatky opravují.

V prvních verzích hry se v implementaci přístupnosti pro nevidomé hráče nacházelo početně více chyb ve srovnání s těmi, kterých si všímají mainstreamoví hráči, protože vývojáři možná poněkud podcenili testování tohoto aspektu před vydáním. Brandon Cole sice poslední tři roky s vývojáři úzce spolupracoval jako konzultant pro přístupnost pro zcela nevidomé hráče, ale podle svých vlastních slov neměl nikdy možnost otestovat celou hru od začátku až do konce. Dále vývojáři nechali ve fázi před vydáním hru otestovat několika dalším nevidomým hráčům, kteří se na rozdíl od Brandona na vývoji přímo nepodíleli, aby tak od nich získali autentické reakce a první dojem neovlivněný znalostí interních okolností, ovšem ani nikdo z této skupiny nehrál celou hru; všichni včetně Brandona dostali k otestování pouze jednotlivé dílčí úseky vytržené z kontextu. Krátce po vydání se tak objevilo několik chyb v přístupnosti, kterých si kvůli modelu testování, jenž si pro ni vývojáři zvolili, neměl až dosud nikdo možnost všimnout. Brandon tedy ještě stále od vydání první verze hry až dosud vývojářům posílá pravidelné e-maily se zpětnou vazbou a zjištěnými nedostatky v přístupnosti, jež se často skládají i z postřehů od jiných nevidomých hráčů, kteří je napsali jemu. Jednalo se o několik míst, zejména logických hádanek, která nebyla poslepu buď přístupná vůbec, nebo v lepším případě nebyla natolik intuitivní, jak je tomu u zbytku hry. Na dosud vydaných aktualizacích se ovšem prakticky ukazuje, že vývojáři veškeré nahlášené nedostatky v přístupnosti dříve či později, a většinou v řádu několika týdnů, pečlivě opravují. Rozhodně tedy nezaujali postoj, který známe z mnoha jiných technologií, aplikací a služeb, kdy se vývojáři po vydání první oficiální verze z různých důvodů přestanou nadále přístupnosti jakýmkoli způsobem věnovat.

Přesto ani při maximální toleranci nemůžu tento aspekt ohodnotit plným počtem bodů. Dodnes se mi občas stane, že narazím v přístupnosti na drobnou chybičku, a také některá rozhodnutí ohledně samotného jejího designu nejsou podle mého názoru ta nejlepší možná, jak si ukážeme dále. Rozhodl jsem se však, že celkový verdikt zvýším o jeden bod oproti tomu, jak by vycházel čistě matematicky, právě kvůli tomu, kolik toho vývojáři pro přístupnost až dosud udělali a především ještě stále dělají. V některých rozhovorech se dokonce nechali slyšet, že přestože svým řešením přístupnosti nastavili laťku pro jiné videohry nesmírně vysoko a dostávají většinou jen pozitivní ohlasy, sami nejsou s výsledkem spokojeni stoprocentně a ve svých budoucích hrách chtějí na základech, které v Last of Us II položili, stavět ještě dál. Také nepřímo přislíbili právě to, že všechny jejich další hry budou obsahovat stejné možnosti zpřístupnění už od začátku, protože tyto funkce integrovali přímo do samotného enginu, ve kterém své hry tvoří.

Jak už jsem zmiňoval, vývojáři se samozřejmě nesoustředili pouze na přístupnost pro nevidomé hráče. Celkem podle jejich vlastních slov hra obsahuje víc než 60 přístupnostních funkcí, které pokrývají potřeby jak zcela nevidomých, tak i hráčů s méně definitivními vadami zraku, sluchově postižených, hráčů s pohybovým postižením, kognitivním postižením (poruchy pozornosti, dyslexie) a s kinetózou. Při prvním spuštění hry máte na výběr mezi třemi přístupnostními předvolbami, pojmenovanými jako "předvolba přístupnosti pro zrak, sluch a motoriku". Osobně tuto implementaci považuji za vynikající řešení, protože hráči, kteří se setkávají s takovou úrovní zpřístupnění videohry pro svůj handicap, případně i jen hrají mainstreamovou AAA videohru, poprvé v životě, se tak nemusí při prvním spuštění a nastavování hry cítit zahlceni a ztraceni v košatých nabídkách. Teprve když už jste se s hrou trochu seznámili a dokážete lépe posoudit, co a jak by vám vyhovovalo nastavit, můžete kdykoli zavítat do nabídky Možnosti->Přístupnost a zde si každou jednotlivou funkci doladit přesně podle svých potřeb. Přístupnostní funkce jsou seskupeny v dalších podnabídkách, jako je např. Navigace a pohyb, Přizpůsobení boje, Zvětšení a vizuální pomůcky, Zvuk, Titulky, Alternativní ovládání, Kinetóza atd. Kdykoli také můžete obnovit výchozí nastavení jak celé hry, tak své dané přístupnostní předvolby. Samozřejmě to znamená, že potažmo nemusíte vůbec žádnou z těchto předvoleb využít a můžete si rovnou od začátku nastavovat přístupnostní funkce jednu po druhé tak, jak potřebujete. Takto podrobné možnosti nastavení přístupnostních funkcí by se skutečně daly přirovnat k možnostem, které nabízejí celé operační systémy, případně jednotlivé odečítače. I přesto, že jsem si ještě před vydáním hry dopodrobna četl zprávy v médiích zmíněné v úvodu tohoto článku, jsem ani v nejmenším neočekával, že možnosti přizpůsobení budou opravdu až takhle rozsáhlé, a když jsem tak hru poprvé osobně spustil a s jednotlivými nabídkami se seznámil, cítil jsem se hluboce ohromen a maximálně nadšen. Samozřejmě i v nabídce Přístupnost, stejně jako v ostatních menu hry, obsahují jednotlivé volby podrobné a srozumitelné nápovědné texty, které objasňují, k čemu přesně ta která funkce slouží.

Syntéza řeči (TTS) (7 z 10)

Přestože hra je lokalizovaná do mnoha jazyků kromě angličtiny a každá z těchto lokalizací samozřejmě zahrnuje i vlastní syntézu řeči pro daný jazyk, aby v něm mohly být veškeré texty čteny nevidomým, a přestože samotná platforma PS4 neobsahuje integrovanou syntézu pro žádný jazyk kromě angličtiny, a to navíc pouze na modelech určených pro americký trh, jak už jsem psal, což jsou všechno okolnosti, které vývojářům práci na přístupnosti pro nevidomé hráče nesmírně ztěžovaly, musím i tak tento aspekt přístupnosti ohodnotit pouhými sedmi body, tedy nejhůře ze všech, které jsem do hodnocení zahrnul.

Nejprve si však rozeberme kladné stránky implementace TTS. Nejdůležitější skutečností ze všech je, že jsou čteny veškeré texty, na které ve hře můžete narazit. Dosud jsem během vlastního hraní ani v žádném ze zahraničních médií, streamů ani jiných informačních kanálů, kde je posuzováno vnímání hry nevidomým hráčem ve srovnání s vidícím, nenarazil na situaci, kdy by se ve hře nacházela nějaká textová informace, kterou by syntéza řeči nepokrývala. Také ve všech nabídkách a neherních obrazovkách je čteno vše, co nevidomý hráč potřebuje, jak už jsem uvedl. Pokud tedy např. chcete vyrábět předměty, vylepšovat svoji postavu nebo modifikovat zbraně, dozvíte se na každé z těchto obrazovek, kolik máte potřebných surovin, kolik dané vylepšení nebo předmět stojí, případně kolik vám čeho chybí atd.

Američané mají větší štěstí než zbytek světa. Pokud totiž hra při svém spuštění zjistí, že na PS4 jako takové je spuštěn odečítač, spustí se rovnou s aktivovanou syntézou řeči. Vývojáři ovšem její spouštění neztížili o nic víc, než nezbytně nutně museli, ani nevidomým v jiných zemích. Klíčovou otázku, která přichází na přetřes při uvedení každé nové přístupné technologie nebo aplikace, tedy vyřešili za daných okolností nejlepším možným způsobem. Stejně jako se např. odečítače dají ve výchozím stavu spustit vyhrazenou klávesovou zkratkou a později jim můžeme nastavit, že se mají spouštět automaticky při startu systému, dá se syntéza řeči ve zbytku světa spustit při prvním spuštění hry následovně:

1. Nejprve je samozřejmě potřeba spustit samotnou konzoli a hru. To jsou bohužel faktory, které vývojáři Last of Us II nemohli žádným způsobem ovlivnit. Existují určité způsoby, jak si instalaci nových her do konzole a jejich následné spouštění usnadnit, např. pomocí oficiální aplikace PS Remote Play přímo od Sony, která slouží k tomu, abyste si mohli libovolnou hru nainstalovanou v konzoli zahrát na svém počítači. Ty jsou však bohužel nad rámec tohoto článku a budete k jejich zprovoznění potřebovat jednorázovou dopomoc vidícího. Jste-li zcela nevidomí a máte-li už řešení, jako je Remote Play, nakonfigurované, případně spouštíte-li celou hru po paměti, což naštěstí nemusí být vůbec nic těžkého, zejména pokud ji máte v PS4 nainstalovanou jako jedinou, může být pro vás zajímavé, že konzole vůbec nepotřebuje být připojena k televizi přes rozhraní HDMI. Pokud je zapojena do elektrické sítě, aby vůbec mohla fungovat, nijak dál neřeší a vlastně ani neví, jestli je připojena k výstupnímu zařízení, nebo ne. Konzoli samotné je jedno, že svůj obraz vysílá do prázdna, že na druhém konci se nenachází žádné zařízení, které by ho dokázalo zobrazovat. Když jsem Last of Us II hrál a spouštění už jsem měl vyřešené, stačilo mi tedy mít konzoli položenou na psacím stole ve svém pokoji vedle počítače, kde žádnou televizi nemám, a ničí pomoc už jsem k tomu nadále nepotřeboval.
2. Po spuštění hry bude samozřejmě potřeba zhruba minutku počkat, než se načte. To naštěstí poznáte podle toho, že se začne ozývat zvuk mořských vln – souvisí s kulisami obrazovky hlavního menu.
3. V této chvíli je třeba stisknout libovolné tlačítko, k čemuž vás vyzývá textová instrukce. Stisknutí tlačítka v menu je naštěstí rovněž indikováno zvukovým signálem.
4. Teď už stačí jen stisknout jednou šipku dolů na ovladači, čímž se kurzor přesune na položku "Syntéza řeči", druhou v pořadí od začátku menu, a poté hned jednou šipku doprava, čímž toto nastavení přepnete do polohy "zapnuto".

Po úspěšném spuštění začne TTS menu rovnou číst. Veškerá další nastavení tedy už můžete provádět samostatně. Podobně jako např. na iOS se všechny provedené změny nastavení ukládají okamžitě, takže hra si bude při každém dalším spuštění už pamatovat, že se má spouštět i s aktivním TTS. Poznáte to podle toho, že od této chvíle už bude po zobrazení hlavního menu pokaždé přečtena i zmíněná textová výzva "stiskněte libovolné tlačítko", pokud se z nějakého důvodu nerozhodnete TTS opět vypnout.

Teď ovšem přichází řada na ty aspekty TTS, které už nejsou tak růžové a sluníčkové, a těch bohužel není zrovna málo, zejména v neanglickém prostředí. Největším z nich je podle mého názoru, že si ve hře sice můžete samozřejmě nechat zobrazovat titulky veškerých vyřčených promluv, což je alespoň na základní úrovni standard víceméně ve všech dnešních videohrách, ale tyto titulky TTS nečte. Pokud neovládáte angličtinu, máte tak sice plně lokalizovanou hru, jejíž čistě textové části jsou vám přístupné, ale žádným způsobem se nedozvíte obsah cut scén a příběhových dialogů. Pokud tedy chcete Last of Us II hrát, měli byste umět aspoň trochu anglicky, jinak pro vás bude hra zredukovaná jen na samotné herní pasáže a boj, bez znalosti jakéhokoli dějového kontextu a souvislostí. Sami jistě uznáte, že to by rozhodně nebyla taková zábava, ale především že to není vůbec ideální stav, co se týče přístupnosti. Tento problém je zároveň úzce provázaný s druhým, a sice že zvuk TTS se výrazně ztlumí, kdykoli ve hře kdokoli promluví. Jedná se o podobný jev, jako když odečítače umožňují tlumit ostatní zvuky přehrávané v systému, pokud právě něco čtou, jen v tomto případě přesně obráceně. Když se na tento jev ptal Brandona Colea jeden z diváků jeho streamů, ten prohlásil, že se nejedná o chybu, ale záměr, protože vývojáři chtěli upřednostnit příběh před vším ostatním a chtěli zajistit, že i nevidomí hráči uslyší v libovolném okamžiku především příběhové dialogy. V tomto postoji je měly utvrdit i ohlasy samotných nevidomých testerů ve fázi před vydáním. Zde je však vidět, jak byť i s tím nejlepším úmyslem a z nevědomosti může primárně anglocentrický přístup poškodit ostatní cílové skupiny. Ani jedno ze dvou uvedených chování, tedy čtení titulků a tlumení TTS, když ve hře někdo mluví, není možné žádným způsobem konfigurovat a obě jsou tak ve hře neměnná, ať vám vyhovují, nebo ne. Nevidím žádný rozumný důvod, proč by nemohlo jít implementovat nastavení, jestli chcete tlumit syntézu, hlasy postav, nebo nic z toho. Jediný způsob, jakým tento nedostatek mohou mluvčí ostatních jazyků obejít, je v nastavení zvuku zeslabit všechny ostatní položky a naopak příslušně zesílit TTS tak, aby i ve ztlumeném stavu byl stále slyšitelný. Stejně tak mě napadá přinejmenším jedno technické řešení, jak by bylo možné implementovat čtení titulků pomocí TTS tak, abyste nemuseli přeslechnout ani samotné dialogy. Je pravda, že v tomto případě by tato část přístupnosti hry kladla na hráče větší nároky, pokud jde o ovládání, ale domnívám se, že to je kompromis, který by každý nevidomý hráč, který neumí příliš dobře anglicky, v tomto případě rád podstoupil.

Dalším drobným nedostatkem TTS je, že se ve skutečnosti nejedná o pravou plnohodnotnou hlasovou syntézu, na jakou jsme zvyklí z počítačů a mobilních zařízení. Implementace TTS v Last of Us II je řešena tzv.self-voicingem, se kterým se můžete setkat u řady audioher, kdy se každá promluva fragmentuje na jednotlivé části textu, které se nahrají danou syntézou dopředu jako statické zvukové soubory a teprve během hry se sestavují dynamicky v reálném čase do souvislých celků podle potřeby. Takové řešení má přinejmenším dvě dlouhodobé nevýhody:

• Pokud je v budoucích aktualizacích potřeba ozvučit novou textovou informaci, musí se nahrávat dodatečně a opět pro každý jazyk zvlášť ručně. To přidělává vývojářům daleko víc práce, protože musejí pamatovat na veškeré texty a nabídky, které se ve hře můžou objevit i v budoucnu, zatímco plnohodnotná syntéza by jim umožnila prostě jen příslušnou informaci ve hře uvést textově a nemuset už dál řešit její TTS vrstvu. Stejnou zátěž navíc to představuje i pro překladatele jednotlivých jazykových mutací, kteří tak musí hlasové nahrávky vytvářet ve svých jazycích. Nedivím se ovšem, že vývojáři zvolili tuto strategii, protože při použití plnohodnotných implementací příslušných hlasových syntéz pro jednotlivé jazyky by museli jejich tvůrcům odvádět ještě vyšší licenční poplatky. Na druhou stranu, vzhledem k absenci jakékoli nativní podpory TTS pro ostatní jazyky kromě angličtiny ze strany Sony přímo na úrovni celého operačního systému je skutečnost, že vývojáři byli vůbec ochotní takové nepříjemné opomenutí a omezení takhle složitě obcházet jen proto, aby zajistili skutečnou přístupnost nevidomým i za těchto podmínek, tím víc obdivuhodná. Museli pro to v praxi udělat opravdu mnohem víc, než by většinu z nás možná při prvním zamyšlení napadlo. Například už jen možnost uložit si hru a později se k ní vrátit museli kvůli nevidomým hráčům vyřešit implementací vlastního systému ukládání. Přestože v operačním systému PS4 je implementováno API, tedy aplikační programovací rozhraní, které větší část práce s ukládáním a načítáním pozice řeší za vývojáře jednotlivých her, zde ho Naughty Dog využít nemohli, protože by to znamenalo, že by byl takto klíčový aspekt hry nevidomým zcela nepřístupný; systémové API pro ukládání je totiž jednou z funkcí PS4, které zůstávají nepřístupné dokonce i na amerických modelech, jež TTS obsahují.
• Při současném řešení metodou self-voicingu není možné měnit žádným způsobem rychlost TTS. Opět se domnívám, že i v tomto případě by bylo možné takové nastavení mezi funkce pro zpřístupnění doplnit s tím, že by se většina hráčů ráda smířila s určitou daní v podobě nutného zkreslení zvuku při jeho softwarovém zrychlování a zpomalování. Vývojáři by v tomto případě ovšem museli buď implementovat algoritmus, který by tyto změny rychlosti počítal v reálném čase, což by znamenalo nárůst nároků hry na výkon konzole, byť sebemírnější, nebo případně vytvořit napevno několik verzí totožné nahrávky v různých rychlostech, což by zase zvyšovalo náročnost hry na kapacitu úložiště. Třeba já jsem tak záhy začal hrát hru pouze v angličtině, navzdory poměrně vysoké kvalitě českého překladu, a tak už jsem ji dohrál, protože anglická syntéza (mimochodem, pro češtinu použili vývojáři Zuzanu) je prozaicky o něco rychlejší. Když potřebujete např. přepínat zbraně během boje, přebít a ještě si vyrobit zdravotní soupravu, může být každá vteřina navíc doslova otázkou života a smrti.

S TTS souvisí ještě jeden poměrně zásadní nedostatek v přístupnosti: V cut scénách chybí zvukové popisy, jaké známe z filmů a jaké celá řada nevidomých hráčů ve světě očekávala. Samozřejmě rozumím tomu, o kolik víc práce na vývoji by jejich tvorba znamenala, a je dost dobře možné, že vývojáři něco takového původně plánovali, ale nakonec na to neměli dost času; o datu vydání her v mainstreamových studiích totiž většinou rozhoduje nejvyšší management, a když je jednou veřejně oznámeno, obvykle se už nemění bez skutečně zásadního důvodu, protože by taková změna poškodila veřejné mínění o daném studiu. Stejně tak ovšem rozumím tomu, že absence zvukového popisu mohla pro mnoho nevidomých hráčů být opravdovým zklamáním. Sám bych ho také rozhodně uvítal. V současném stavu tak zkrátka v cut scénách sledujete film bez popisu, se všemi nevýhodami, které to obnáší, a s rizikem, že vám něco podstatného z příběhu může uniknout a případně vám to dojde až z jiné situace později během hry. Podobně neexistuje ani žádná možnost nechat si přímo během hry popsat verbálně lokaci, ve které se zrovna nacházíte. Dostanete tedy všechny informace, které nezbytně potřebujete, abyste mohli naplno využít všech možností hratelnosti, rozhodovat se, co a kdy podniknout, jakým způsobem se vypořádat s konkrétním bojovým střetnutím atd, ale vlastně nemáte jak poznat, ve které budově, místnosti nebo jiném prostředí se se svou postavou právě pohybujete, pokud to nevyplývá z dialogů nebo jiného aspektu ozvučení.

Navigační asistent a asistence při pohybu (8 z 10)

Dostáváme se k jedné z nejzásadnějších funkcí pro nevidomé hráče, bez které by se nám Last of Us II hrála stejně jako drtivá většina ostatních AAA her, takže by se nám vlastně nehrála, a sice k tzv. navigačnímu asistentovi. Přestože nám hra neposkytuje žádné slovní popisy prostředí, ve kterém se nacházíme, jak jsem psal výše, ani jiné podobné nápovědy, kde právě jsme a kudy dál, nezůstaneme ztraceni a nebudeme odkázáni jen na snahu vydat se náhodně některým směrem a naději, že se tak někam posuneme. Tato přístupnostní funkce, která patří k těm pro nás nejpodstatnějším, je zároveň v principu pro hráče jednou z nejjednodušších a nejintuitivnějších na pochopení, ovšem z hlediska vývoje si vyžádala nejvíc času a práce, protože pro její použitelnou implementaci bylo nutné ručně každou lokaci ve hře opatřit metadaty pomocí vlastního k tomuto účelu vytvořeného značkovacího jazyka.

Navigační asistent, je-li zapnutý, funguje tak, že si opět kdykoli na vyžádání prostým stisknutím tlačítka můžeme nechat kameru, která sleduje naši postavu, natočit správným směrem tak, abychom šli vstříc pokračování příběhu. Vývojáři tento koncept nazvali "golden path", tedy jakousi zlatou cestou. V českém prostředí by se možná lépe hodilo pojmenování Ariadnina nit, budeme-li to chápat tak, že celou hru už před námi někdo (v tomto případě vývojáři) prošel a tuto nit nám zanechal. Průchod běžnými částmi hry se zapnutým navigačním asistentem, pokud právě nesledujeme cut scénu nebo se nesnažíme hrát některou minihru, sbírat nebo vyrábět předměty, provádět vylepšení postavy nebo zbraní, procházet inventář či bojovat, tedy vypadá následovně:

1. Stiskneme příslušné tlačítko, které si samozřejmě, stejně jako všechna ostatní, můžeme přemapovat, jakkoli potřebujeme. Pokud máme zároveň zapnutá i zvuková návěstí při pohybu, dostaneme potvrzení v podobě odpovídajícího zvuku.
2. Víme tak, že nás hra natočila správným směrem, abychom šli dál po Ariadnině niti, takže nám stačí jednoduše vykročit vpřed.
3. Pokud už máme s hrou nějaké zkušenosti, můžeme si všimnout, že zvukové návěstí, které nám potvrdilo, že nás navigační asistent právě nasměroval, se ozývá z příslušné pozice ve stereopoli, kde se nachází náš momentální cíl. Můžeme tedy už během chůze dolaďovat svůj směr průběžným pootáčením kamery, pokud chceme; nezbytné to není, můžeme si však tímto způsobem cestu poněkud zkrátit a nebudeme proto muset navigačního asistenta používat tak často.
4. Jakmile na vytyčené místo dorazíme, uslyšíme opět odpovídající zvuk. Víme tedy, že pokud chceme jít od tohoto místa stále dál po Ariadnině niti, můžeme navigačního asistenta vyvolat znovu; případně samozřejmě můžeme podniknout cokoli jiného, jako např. vyhledat si případné předměty nebo nepřátele v dosahu.

Abychom způsob, jakým navigační asistent funguje, pochopili zcela, musíme si uvědomit, že se nepohybujeme vzdušnou čarou přímo z bodu A do bodu B. Protože nelétáme, ale kráčíme po zemi, budeme samozřejmě narážet na překážky v cestě, ať už jsou to odbočky, nábytek, ve venkovním prostředí stromy, rokle nebo závaly atd. Proto tedy i přesto, že nás právě navigační asistent vede např. přes rozlehlou místnost ke dveřím, budeme muset příslušný příkaz provádět několikrát, vždy po dosažení konkrétního vytyčeného bodu, abychom se dostali tam, kam potřebujeme. Z tohoto důvodu je navigační asistent opatřen dalším zvukovým návěstím, které se liší od pouhého dosažení bodu na cestě. Je tedy rozdíl mezi tím, kdy jsme pomocí této funkce dosáhli daného bodu, ke kterému nás nasměrovala, a kdy jsme dorazili přímo k samotnému cíli cesty, ať už jsou jím v daném případě dveře, schodiště, otevřený průchod nebo jiný typ objektu, se kterým můžeme interagovat.

S navigačním asistentem úzce souvisí další přístupnostní funkce – asistence při pohybu. Ta se snaží do jisté míry kompenzovat zmíněný nedostatek, že nemáme žádné přesnější verbální informace o povaze dané lokace. Spočívá v tom, že naši postavu po dosažení cíle pomocí navigačního asistenta ještě otočí tak, abychom stáli přesně v tom správném směru. Pro příklad si představme, že nás navigační asistent sice právě dovedl k úzké mezeře mezi stromy, kterou se musíme protáhnout, ale dorazili jsme k ní pod takovým úhlem, že jsme otočeni příliš doprava a při snaze o další pohyb vpřed bychom tak naráželi do jednoho z těchto stromů. Asistence při pohybu tedy některé drobné a pro nevidomého hráče jinak těžko odhadnutelné pohyby provádí za nás, zejména např. při rychlé jízdě na koni, kdy se mezi stromy a jinými překážkami musíme proplétat poměrně často. V ostatních případech, jako např. když potřebujeme někam vyskočit nebo se protáhnout úzkou mezerou ručně, nás natočí správným směrem ve chvíli, kdy stiskneme příslušné tlačítko k provedení dané akce, a teprve potom vykoná samotný pohyb.

Zde stojí za to zmínit další důležitou skutečnost, kterou i sami vývojáři akcentovali ve svém příspěvku na letošní GAconf. Už během testování prototypů, ale zejména pak po vydání hry na veřejnost se ukázalo, že jedna přístupnostní funkce, byť třeba původně navržená pro hráče s určitým konkrétním typem handicapu, jako je tomu v tomto případě, může být užitečná i jiným hráčům, často i bez jakéhokoli postižení. Proto také prý v konečné verzi hry upustili od původního rozdělení přístupnostních funkcí do podnabídek podle jednotlivých druhů postižení a místo toho je seskupili podle jejich účelu, tj. navigační asistent a asistence při pohybu, které se mimochodem dají zapnout a vypnout každá zvlášť, se nacházejí v podnabídce Navigace a pohyb. Asistenci při pohybu tak v praxi kromě nevidomých hráčů nezřídka využívají i hráči s pohybovým postižením. Navigační asistent pak pomáhá i hráčům s kognitivními poruchami a dokonce jsem se osobně při sledování záznamu průchodu hrou setkal s tím, že navigačního asistenta používal intaktní hráč (bez diagnostikovaného postižení) prostě a jednoduše proto, že se v danou chvíli cítil poněkud ztracený a nevěděl, kudy dál. Dobře implementovaná přístupnost, nebo v tomto případě už univerzální design, tak může usnadnit uživatelský zážitek doslova komukoli i v situacích, které sami vývojáři dopředu vůbec nepředpokládali.

Navigační asistent počítá i s různými speciálními situacemi. Tak například při plavání, kdy je logicky často potřeba se potopit a podplavat překážku, umí přehrávat ještě další specifické zvukové návěstí. Jde o stejné základní pípnutí, kterým dává tato funkce při každém provedení příslušného příkazu najevo, že jste ji vyvolali a že vás otočila, ovšem v tomto případě doplněné navíc o zvuk bublinek ve vodě. Tento zvuk se přehrává v situacích, kdy musíte plavat pod vodou, na rozdíl od toho běžného, který se ozývá, když máte plavat po hladině. Stejně tak při určitých bojových střetnutích, kdy zrovna bojujete se silnějšími nepřáteli a potřebujete nejen střílet, ale také mezitím utíkat, krýt se a získávat prostor na přebití či vyléčení své postavy, vás navigační asistent umí na tato místa a dál od nepřátel navádět, což vám dá opět najevo specifickým zvukem – i tentokrát svým základním pípnutím, jen v tomto případě výrazně, mnohonásobně výše položeným. V těchto situacích vás dokonce umí natáčet tak, že pokud se během boje náhodně někde v lokaci objeví např. munice nebo zdravotní souprava, což se v tomto typu střetnutí občas stává, dokážete je i poslepu s jeho pomocí sebrat. A konečně při některých běžných střetnutích s větším počtem nepřátel, ze kterých není úniku, dokud všechny nezabijete, a vy se tak nemůžete nepozorovaně proplížit do bezpečí, navigační asistent nefunguje. Když se ho v takové chvíli pokusíte vyvolat, přehraje se další specifický zvuk znázorňující chybu. Podle kontextu a při troše zkušeností pak velice snadno pochopíte, co se vám tím básník snaží říci.

Z hlediska nevidomého hráče funguje asistence při pohybu bezchybně, navigační asistent ovšem několik drobných principiálních nedostatků má. Nejpatrnějším neduhem je občasná nepřesnost kamery, kterou ale údajně trpí hra obecně, i po vizuální stránce, přes veškeré dosavadní aktualizace. Ta se projevuje tak, že se někdy zkrátka nemůžete za boha trefit přesně na cíl, ani při zapnuté asistenci při pohybu a dokonce při zapnuté asistenci kamery, což je ve výchozím stavu součástí vizuální přístupnostní předvolby. Asistence kamery by ji teoreticky měla ještě lépe dorovnávat, resp. synchronizovat podle pohybu vaší postavy, a většinou je tato funkce spolehlivá, ale právě v kombinaci s navigačním asistentem nefunguje občas stoprocentně. Doposud se nikomu, aspoň pokud vím, nepodařilo vysledovat v tomto chování žádné konkrétní, snadno reprodukovatelné pravidlo, díky kterému by bylo možné tyto chyby následně opravit. Někdy se vám tak stane, že i přesto, že vám navigační asistent sděluje, že jste u cíle, se budete všelijak otáčet a snažit trefit přesně, ale i přes veškerou snahu zůstanete chvíli v jakési smyčce, kdy další vyvolání navigačního asistenta nevyhledá nový cíl, ale bude jen neustále dokola tvrdit, že "cíl je tady, cíl je tady". V takové chvíli je jedinou spolehlivou pomocí zacouvat o krůček dozadu nebo udělat úkrok do strany. Musí se však ve všech případech jednat jen o skutečně droboučký pohyb. Dokonce se mi i v poslední verzi jednou nebo dvakrát stalo, že navigační asistent v určité situaci nefungoval vůbec, podobně jako kdybych se právě nacházel v příslušném typu střetnutí zmíněném výše, kdy nejde postupovat dál, dokud se nezbavíte všech přítomných nepřátel. K tomu došlo, když mi nevyšel výskok na vysokou překážku tak, jak si navigační asistent a asistence při pohybu přáli. Tento problém nakonec vyřešilo opět zacouvání, až dokud jsem z této překážky nespadl zpátky dolů. Podle mého názoru je toto chování způsobeno kombinací faktorů, kdy je potřeba projít nějakou úzkou mezerou, která není pokryta asistencí při pohybu, zatímco navigační asistent jako takový pak pro změnu nepočítá s různou rychlostí pohybu. Jinými slovy neumí brát v potaz, jestli se zrovna plížíte, jdete přikrčení nebo naopak sprintujete, a podle toho tvrdit, že jste dosáhli svého cíle, o to dříve či později. Coby Nevidomí hráči se tak zpočátku musíme naučit, že i poté, co pustíme příslušnou páčku na ovladači, kterou se provádí chůze, bude naší postavě ještě chvíli trvat, než se zastaví docela. Zřejmě nám nezbývá než počkat, jestli výrazně výkonnější hardware, kterým bude oplývat nová PS5, umožní vývojářům práci s kamerou vylepšit tak, aby se projevila i v těchto přístupnostních funkcích. Je totiž víceméně oficiálně potvrzenou skutečností, že i Last of Us II se má dočkat remasterované verze pro příští generaci konzole, stejně jako tomu bylo v případě prvního dílu.

Navigační asistent má sice jen jedno, zato však velice podstatné designové omezení. Nedá se poslepu žádným způsobem zjistit, jestli jsme v dané lokaci už někdy dřív byli, nebo ne, podobně jako v mnoha audiohrách, jako je např. Shades of Doom. Dokázal bych si představit, že by pro tyto účely hra za lokaci považovala vždy určitou vymezenou oblast kolem postavy, jako je tomu v rozšířeném režimu naslouchání. Dokonce by tuto funkci nemuselo být ani nezbytné mapovat na samostatný nový příkaz v možnostech ovládání, ale mohla by být zahrnuta do funkce zjištění stavu postavy. Nevidomí hráči by tak měli o něco lepší možnosti orientace, což by opět částečně kompenzovalo absenci jakýchkoli verbálních popisů lokací. Dále by samozřejmě bylo pěkné mít i možnost rozhodnout se, kam se chceme vydat na průzkum nejdřív a kam až později, podobně, jako mohou vidící hráči. Představme si např. i jen budovu s několika místnostmi, případně poschodími, či rozlehlou část města, kde procházíme postupně okolo řady opuštěných zchátralých domů. Rozšířený režim naslouchání nám sice umožňuje vyhledávat předměty a nepřátele v dosahu, takže o možnost průzkumu nepřicházíme a pravděpodobnost, že některou podstatnou lokaci mineme úplně, je tak úspěšně minimalizována, ale i tak je v současném stavu hratelnost poslepu zbytečně omezená víc, než by nutně být musela.

Zmiňoval jsem páčku, která se používá k chůzi. Ovladače pro PlayStation i Xbox jsou vybaveny dvěma analogovými páčkami, levou a pravou, které se dají otáčet a posouvat libovolným směrem a také stisknout shora dolů, jakoby vmáčknout dovnitř do ovladače. Ve většině her levá páčka ovládá chůzi samotné postavy hráče, zatímco pravá kameru. Vidící hráči tak mohou jít v kterémkoli okamžiku kterýmkoli směrem, třeba i diagonálně, a zároveň se kamerou ohlížet přes rameno nebo za roh, pokud to daná hra umožňuje. Navigační asistent je ve výchozím stavu namapován na stisknutí levé páčky. Osobně jsem si ho přemapoval na pravou. Připadalo mi to tak intuitivnější, protože díky této změně tak levou páčkou můžu ovládat výhradně pohyb postavy a tou pravou výhradně kameru, včetně jejího automatického natáčení právě navigačním asistentem.

Hlídač okrajů (9 z 10)

Další funkce, o které lze s trochou nadsázky říct, že by ji většina nevidomých leckdy ocenila i v běžném životě, se v originále jmenuje "ledge guard" a její český překlad "hlídač okrajů" zní poněkud úsměvně. Osobně bych zde zvolil třeba "ochranu před pádem", protože to je při vší úctě daleko výstižnější popis toho, k čemu tato funkce přesně slouží.

Ledge guard vás varuje před pádem z výšky, přičemž rozlišuje pády, které vaše postava ještě přežije, a ty, které už ne. Pokud se blížíte k místu, odkud můžete spadnout a přežít to, začne se v pravidelných intervalech ozývat příslušný zvuk a zároveň ucítíte v ruce, že vám specifickým způsobem vibruje ovladač. Funkce vás varuje s dostatečným předstihem, takže můžete včas zareagovat a změnit směr, nebo naopak jít pádu vstříc a vědomě k němu nechat dojít, pokud je to právě to, co potřebujete. Pády, které by vás zabily, vás ledge guard provést nenechá, takže vás v tomto případě zastaví na samém okraji.

Tímto způsobem tedy efektivně můžeme překonávat překážky a výškové rozdíly v terénu. Někdy z výšky spadnout, resp. seskočit musíme, pokud nás Ariadnina nit takovým směrem vede, jindy se musíme těmto okrajům pomalu a opatrně vyhnout a obejít je, ale potkáme i případy, kdy musíme naopak mezeru přeskočit. Rozdíly bezpečně poznáme podle kombinace chování navigačního asistenta a zvukových návěstí. Může tak dojít ke třem různým scénářům:

• Opatrně postupujeme vpřed po Ariadnině niti. Po chvíli zjistíme, že varování ledge guardu přestala. Je nám tedy jasné, že jsme postupovali správně a v tomto konkrétním případě jsme se pádu skutečně měli vyhnout.
• Ariadnina nit nás vede přímo na okraj, ať už se v tomto případě jedná o díru v zemi, strmý sráz, mezeru mezi střechami, zřícené schodiště nebo cokoli jiného.
  • Pokud se kromě varování ledge guardu v dané chvíli žádný jiný navigační zvuk neozývá, je zřejmé, že máme svoji postavu v tomto případě nechat spadnout dolů.
  • Pokud stojíme na okraji a ozývá se zároveň i zvuk, který nás vyzývá ke skoku, je zřejmé, že se máme daný okraj pokusit přeskočit.

I pády, které by nás zabily, fungují stejně, jen samozřejmě s tím rozdílem, že v těchto případech nemůžeme spadnout omylem. Zde máme pouze volbu, jestli dané místo obejít, nebo skočit. Skok nám pochopitelně nemusí vyjít napoprvé a můžeme se tedy při pokusu o něj zabít i tak, ale to se může stát všem hráčům bez rozdílu, v souladu se záměrem vývojářů. Některé náročnější skoky je navíc třeba provádět s rozběhem, což nám hra sdělí mírně odlišnou verzí zvuku znázorňujícího skok. Ledge guard nám tak dává právě to pravé množství informací, které potřebujeme, abychom situaci dokázali posoudit a zachovat se adekvátně, ovšem s tím, že se nám to nemusí pokaždé povést napoprvé.

Jak je vidět, vývojářům se tedy podařilo nejen dosáhnout přístupnosti, ale zároveň nepřipravit hráče, kteří ji potřebují, o výzvu, již má hra představovat, a to nejen v případě samotného ledge guardu. Nejenže je to nesmírně obtížný úkol, se kterým se popasovali skutečně se ctí, ale musím zde ještě jednou zdůraznit, že Last of Us II je vůbec první AAA videohrou na světě, které se podařilo tohoto úspěchu dosáhnout v takovém měřítku. Jedinou výhradou, kterou k ledge guardu mám, tak je, že by nemusel smrtelným pádům zabraňovat automaticky a eliminovat tak možné chyby lidského faktoru, případně by toto vedení za ruku mohlo být alespoň volitelné nebo závislé na nastavené obtížnosti.

Rozšířený režim naslouchání (8 z 10)

Rozšířený režim naslouchání je přímo učebnicovým příkladem univerzálního designu a zpřístupnění již existující funkcionality bez nutnosti vytvářet nějakou její oddělenou speciální a ořezanou verzi. Režim naslouchání je v základní podobě součástí série Last of Us už od prvního dílu. Funguje tak, že dokud vidící hráč drží příslušné tlačítko, jeho postava se přikrčí a zaposlouchá, což se projeví tak, že se na obrazovce výraznými konturami zobrazí obrysy všech přítomných nepřátel v dosahu, i pokud se nacházejí třeba za zdí nebo zrovna nevydávají žádný zvuk. Rozšířený režim naslouchání tedy funguje a ovládá se pořád stejně, jen zkrátka při zapnutém příslušném nastavení přidává ke svému chování navíc ještě další funkčnosti. Tímto způsobem tedy můžeme provádět několikrát zmiňované vyhledávání nepřátel, případně předmětů, které můžeme sebrat nebo s nimi interagovat, v dosahu.

Dokud držíme příslušné tlačítko pro režim naslouchání, můžeme se zapnutým rozšířeným režimem naslouchání následně provádět následující tři akce:

• Vyhledat všechny předměty v dosahu,
• vyhledat všechny nepřátele v dosahu,
• a případně se následně nechat navigačním asistentem dovést k nejbližšímu relevantnímu objektu z posledního provedeného vyhledávání.

Toto vyhledávání probíhá vždy v okruhu, který si můžeme nastavit v rozsahu od 10 do 30 metrů. Můžeme také měnit dobu, jak dlouho trvá jeden kompletní sken, a to od jedné do pěti sekund. Nalezené předměty nebo nepřátelé se zobrazí ještě výrazněji a podrobněji než v základním režimu naslouchání, ale nás zajímá především to, že vydávají opět specifické zvuky. Už jen podle zvuku tak při skenu poznáme, jestli se jedná o obyčejný předmět nebo tzv. artefakt (zmíněné vzkazy, které někdo na daném místě v minulosti zanechal, sběratelské kartičky fiktivních superhrdinů a další věci, které nám přímo k ničemu neslouží, ale můžeme je prostě sbírat), nebo v případě nepřátel o člověka či nakaženého. Osobně bych uvítal ještě třetí rozlišující zvuk pro předměty, a sice interaktivní předměty, jako jsou dveře, překážky, které si v cut scéně odsuneme z cesty, nebo jiné průchody a jednorázové, napevno tzv. naskriptované události, které budou znamenat další posun v příběhu, díky němuž už se později nebudeme moci do této lokace vrátit a pokračovat v jejím průzkumu. Zvuky znázorňující jednotlivé objekty během skenu se samozřejmě přehrávají z příslušné pozice ve stereopoli. Dokonce pokud se vzhledem k naší postavě nachází daný objekt na vyšší nebo nižší úrovni, tj. např. my stojíme na ulici a sken zobrazuje sebratelný předmět na střeše, bude tón, který ho znázorňuje, znít příslušně výš nebo níž oproti normálnímu stavu, kdy je objekt s námi na stejné výškové úrovni.

Výsledky posledního skenu si bude tato funkce vždy pamatovat, dokud jím zachycené objekty nezmizí z nastaveného dosahu. Stisknutím kombinace tlačítek pro rozšířený režim naslouchání a navigačního asistenta se poté můžeme nechat navigovat vždy k nejbližšímu relevantnímu objektu z posledního provedeného skenu způsobem, který už známe. I zde samozřejmě platí, že budeme muset příkaz pro vyvolání navigačního asistenta použít několikrát, protože třeba cestou obcházíme překážky, až dokud požadovaného cíle nedosáhneme. Pokud se od chvíle, kdy jsme sken provedli, pozice daného objektu v herním světě změnila, ale stále zůstává v dosahu a tím momentálně nejbližším k nám, bude navigační asistent při použití dynamicky tuto pozici aktualizovat, takže nebudeme muset cestou k jednomu objektu víckrát opakovat samotný sken. Dokážeme tak i např. v úvodní lokaci hry najít volně se pohybujícího psa a pohladit ho, pokud chceme. Předměty, ke kterým jsme jednou došli a zjistili jsme, že je právě teď sebrat nemůžeme, protože máme příslušnou pozici v inventáři už plnou (např. surovin k výrobě předmětů můžeme mít u sebe v jednu chvíli jen určité množství), případně předměty, které zůstávají na svém místě a mohli bychom je používat opakovaně (např. ponky pro vylepšování zbraní), už se nám následně na budoucích skenech nezobrazí, dokud se situace nezmění a my je nebudeme moci skutečně sebrat (samozřejmě se to týká pouze těch, u kterých je to relevantní).

Pokud jsme provedli tento sken, můžeme si kdykoli vybrat, jestli chceme sledovat nejbližší objekt, který se na něm objevil, nebo Ariadninu nit. Stačí jednoduše stisknout tlačítko pro použití navigačního asistenta buď samostatně, nebo v kombinaci s tlačítkem pro rozšířený režim naslouchání. I pokud se nám tedy například stane, že stiskneme omylem samotné tlačítko navigačního asistenta, zatímco jsme chtěli sledovat nejbližší předmět na skenu, nemusíme tak sken nijak opakovat nebo naopak rušit. Musíme se jen naučit pamatovat na to, že při naslouchání se naše postava přikrčí a pak už se sama nenarovná. Jestliže nás tedy právě teď nic neohrožuje, budeme se muset po provedení skenu, ale i jen při navigaci k nejbližšímu objektu, narovnat opět ručně. K ověření, jestli jsme stále přikrčení nebo ne, nám kdykoli poslouží funkce zjištění stavu postavy.

K rozšířenému režimu naslouchání mám stejné výhrady jako k samotnému navigačnímu asistentovi, protože tyto funkce se navzájem doplňují a jsou si proto v principu velice podobné. Ani zde nemáme žádnou jednoduchou možnost, jak ovlivnit, kterým předmětem se chceme zabývat dříve a kterým případně až později. Záleží vždy jen na tom, odkud jsme do dané lokace přišli a co je nám tedy v tu kterou chvíli zrovna nejblíž, což samozřejmě dopředu nevíme. Pokud jsme naposledy skenovali nepřátele, je situace o něco jednodušší, protože ti jsou aspoň slyšet, takže se můžeme pokusit natočit a zamířit na ně ručně. Pozicování jednotlivých zvuků ve stereopoli je na to přesné dost. Ani u nich však většinou nepoznáme jen podle samotného zvuku, jestli je máme ještě na dostřel, nebo už ne – to už ale odbočuji k zvukovým návěstím a k přístupnosti samotného boje. S předměty to máme komplikovanější, protože většina z nich nevydává žádný specifický zvuk neustále dokola, jak tomu bývá v audiohrách.

Zvuková návěstí při pohybu a během boje (9 z 10)

Nesčetněkrát zmiňovaný systém zvukových návěstí je založen na filozofii poskytování stejných informací, které by v danou chvíli vnímal vidící hráč, jen pochopitelně zvukově. Nejedná se o podobný koncept jako v mnoha audiohrách, kdy některé důležité objekty v herním světě vydávají cyklický zvuk. To tedy znamená, že většinu času se musíme spoléhat jen na vedení navigačního asistenta, rozšířený režim naslouchání a někdy také na ozvučení samotného prostředí, ve kterém se právě nacházíme. Plně chápu, že takové pojetí se leckterým nevidomým hráčům zvyklým na filozofii audioher nemusí, alespoň zpočátku, dvakrát líbit. Teprve když se za pomoci zmíněných funkcí necháme někam dovést, objeví se na obrazovce ikona znázorňující výzvu, že musíme, nebo máme možnost něco v danou chvíli udělat, a pakliže máme zapnutá i zvuková návěstí, dostaneme stejnou informaci, jen jinou cestou.

Last of Us II se nesnaží být audiohrou, na jakou můžou být nevidomí hráči zvyklí, tedy hrou vytvořenou přímo jim na míru, se všemi výhodami i potenciálními nevýhodami, jež takový přístup obnáší. Implementace přístupnosti pro nevidomé, kterou vývojáři zvolili, nenarušuje koncepty a filozofii, na něž jsou zvyklí hráči mainstreamových videoher, pouze je převádí do podoby, kterou mohou nevidomí srozumitelně vnímat. Jinými slovy, chceme-li si zahrát první mainstreamovou hru, která na nás pamatuje, musíme se smířit s tím, že se budeme ze začátku nějakou dobu muset učit, zvykat si a přizpůsobovat se hře, ne naopak. Tím však rozhodně nechci říct, že to pro nás musí nutně být nepříjemný, neintuitivní, příliš náročný nebo frustrující zážitek, který si neužijeme. Většina zvukových návěstí, jichž hra obsahuje desítky a desítky, je překvapivě intuitivní. Musíme zkrátka jen počítat s nutností myslet jinak, než jsme mohli být až doposud zvyklí.

Zvuková návěstí jsou všechna uvedena v glosáři, do kterého se můžeme kdykoli dostat z nabídky Možnosti->Zvuk. Rozhodně tedy není nezbytné, a ani se to od nás neočekává, abychom se je naučili znát hned všechna z hlavy. Protože se k nim můžeme kdykoli vrátit, vystačíme si v první hodině hry, možná i déle, klidně jen s první desítkou (myšleno v pořadí, v jakém jsou v glosáři seřazena). Každé návěstí v glosáři nejen přehraje daný zvuk, ale je opatřeno i podrobným vysvětlujícím textovým popiskem, stejně jako všechny ostatní přístupnostní funkce. Ta nejdůležitější návěstí nám navíc budou v úvodu hry představena přímo za chodu formou vlastního tutoriálu ve chvíli, kdy na ně poprvé narazíme v praxi. Osobně bych tak uvítal snad jen jediné vylepšení tohoto systému, a sice nastavení, že se má glosář řadit dynamicky tak, aby návěstí, která se právě ve hře skutečně ozývají, byla v danou chvíli na začátku menu; případně rovnou funkci, která by na vyžádání přímo přečetla popisek příslušného návěstí ve chvíli, kdy se ve hře ozývá. V zájmu rychlejší a pohodlnější navigace by se pak ještě hodilo návěstí pro případ, kdy narazíme do zdi nebo jiné neprůchodné překážky, případně aby některé předměty, jako dveře, munice či zdravotní soupravy, přece jen vydávaly (aspoň volitelně) cyklický zvuk, dokud je nesebereme nebo neztratíme z dohledu postavy.

Filozofie přehrávání většiny zvukových návěstí teprve ve chvíli, kdy se v herním světě objeví příslušná vizuální výzva, dává v kontextu mainstreamových her větší smysl, než by se nevidomému hráči, který s nimi dosud nemá zkušenost, možná mohlo zdát. Uvědomme si pro nás neuvěřitelnou a z audioher jen těžko představitelnou rozlehlost a komplexnost herního světa. Kdyby se tak vidící hráč pokoušel interagovat s úplně každým předmětem, který se ve hře nachází, nebo vyskočit na úplně každou vyvýšeninu (co to udělá? Nepůjde to náhodou?), nikdy by se nikam nedostal, nebo by u hry musel strávit desetinásobek předpokládaného času. Dnešní mainstreamové hry proto v některých situacích do jisté míry vodí za ruku každého hráče bez rozdílu. Skutečnost, že se objeví příslušná ikona jen u těch předmětů, s nimiž lze smysluplně interagovat (taková snaha k něčemu povede), případně jen u takových překážek, které se skutečně dají přeskočit, atd, tak představuje překvapivě přirozenou a pohodlnou cestu, jak hráči zážitek ze hry zpříjemnit, zrychlit proces hraní a navést ho nenásilně správným směrem, ale přitom ho nepřipravit o svobodu procházení a průzkumu herního světa podle libosti. Pokud nebude hráč trpělivý a určitý předmět ve hře neobjeví, k interakci s ním zkrátka a jednoduše vyzván nikdy nebude. Zároveň ne každou výzvu musíme pokaždé bezpodmínečně ihned uposlechnout. Takové jednání naopak někdy může vést k nežádoucím výsledkům, například pokud bychom otevřeli dveře, za kterými slyšíme nepřátele, rovnou ve chvíli, kdy nás k tomu hra vyzývá, a ještě bychom na to nebyli připraveni. Nic nám samozřejmě nebrání nejdřív se např. v klidu vyléčit, přebít si zbraně atd, případně se tomuto střetnutí zkusit úplně vyhnout a najít místo toho cestu dál jinudy. Stále tedy budeme potřebovat vlastní zdravý rozum a vlastní rozhodování k tomu, abychom sami posoudili, kdy na které výzvy reagovat. Hra nás jen informuje, že když budeme chtít, tu možnost máme.

Většinu herního času tak uslyšíme střídavě jen čtyři návěstí znázorňující výzvu ke stisknutí jednoho ze čtyř základních akčních tlačítek na ovladači – interakce s předměty, skok, boj zblízka a přikrčení se / zalehnutí na zem. Ostatní návěstí se pak budou přehrávat dynamicky v závislosti na aktuální situaci a na našich akcích, zejména během boje.

I systém zvukových návěstí má však dodnes několik drobných přístupnostních nedostatků. Například pokud se cestou po Ariadnině niti musíme podplazit pod určitou překážkou, abychom se mohli dostat dál, hra nás samozřejmě vyzve, abychom zalehli, jak by se dalo čekat; nevidomý hráč už se ale žádným způsobem nedozví, kdy může zase vstát. To se děje zřejmě proto, že tuto výzvu, byť by ji nevidomý hráč očekával a potřeboval, hra nezobrazuje ani vizuálně, protože hráč, který na obrazovku vidí, sám pozná, kdy už se plazit nemusí.

Přizpůsobení boje (9 z 10)

Protože boj je dalším ze zásadních a tedy značně rozsáhlých aspektů hry, obsahuje rovněž nabídka Možnosti->Přístupnost->Přizpůsobení boje celou řadu působivě propracovaných nastavení. Především zde, na rozdíl od ostatních podnabídek přístupnostních funkcí, najdeme volbu "Povolit přizpůsobení boje", což je jakýsi hlavní vypínač pro celou tuto sekci přístupnosti. Bez ohledu na stav jednotlivých dílčích nastavení tak můžeme vypínat a zapínat celý tento aspekt přístupnosti najednou, což se může hodit např. v případě, kdy máme sice jednotlivé volby popsané níže už nastavené a nějakou dobu jsme je používali, ale chtěli bychom si třeba vyzkoušet, jak by se hra chovala bez nich. Mnoho těchto voleb přístupnosti boje funguje jaksi nezávisle na konkrétním handicapu, či snad napříč handicapy (po vzoru slovního spojení "napříč platformami"☺). Můžeme tak nastavit, že pokud se nám podaří nepozorovaně připlížit k nepříteli zezadu a uchopit ho, přičemž pak máme dvě možnosti, a sice buď ho tiše zabít, aniž bychom tak na sebe přilákali pozornost ostatních, nebo ho použít jako živý štít, nemůže se nám takto chycený nepřítel ze sevření vytrhnout. Na stejném principu funguje volba, že nepřátelé nemůžou uchopit a znehybnit naše spojence (postavy ovládané umělou inteligencí), že nepřátelé nás nemají obkličovat ze všech stran, případně že mají mít snížené vnímání situace nebo přesnost útoků. Tyto volby můžou uvítat především hráči s pohybovým a kognitivním postižením, kteří by v takových situacích nemuseli pokaždé stihnout zareagovat včas. Také nevidomým může jejich ponechání ve výchozím stavu (tedy vypnutí) ztížit hru, rozhodně je však možné hru takto hrát a příliš se při tom netrápit. Ostatní funkce zpřístupnění boje nám umožní dostat se vítězně i ze situací, ke kterým bez zapnutí těchto voleb omezujících umělou inteligenci nepřátel může docházet, a nepřipravit se tak o druh výzvy a obtížnosti, který vývojáři původně zamýšleli, místo aby pro nás vypnutí těchto omezujících voleb naopak představovalo přístupnostní bariéru.

Dále si můžeme nastavit, že pokud právě ležíme na zemi a plazíme se, budeme pro nepřátele neviditelní, a to buď po neomezeně dlouhou dobu, nebo s časovým omezením. To se pak řídí nastavenou obtížností hry, takže na čím vyšší obtížnost hrajeme, tím kratší dobu bude tato neviditelnost trvat. Tímto způsobem se vývojářům podařilo alespoň do jisté míry kompenzovat určité omezení v designu přístupnosti, a sice že nemáme coby nevidomí jak vyhledávat úkryt. Funkce zjištění stavu postavy nám sice oznámí, pokud se právě krčíme za nízkým krytem (např. stromem) nebo jsme třeba v trávě do výše pasu, kde je pro nepřátele logicky obtížnější nás spatřit, ale v současnosti neexistuje žádný přístupný způsob, jak bychom takové úkryty mohli vyhledávat záměrně a používat je tak při střetnutích jako taktický prvek, na rozdíl od hráčů, kteří na hru vidí. Toto omezení vnímám jako jediný skutečně zásadní nedostatek ve zpřístupnění boje a přímo souvisí se zmíněnou absencí jakýchkoli verbálních informací o povaze prostředí, v němž se pohybujeme. Ovšem ani neviditelnost během plazení nás nepřipraví o výzvu při boji. Pokud na nás nepřítel i při zapnuté neviditelnosti fyzicky šlápne nebo do něj při plazení sami vrazíme, bude o nás hned vědět až moc dobře. Dále neviditelnost nefunguje při některých střetnutích, kde vývojáři zamýšleli znemožnit možnost plížení všem hráčům bez rozdílu; jedná se zejména o souboje s bossy a některá další střetnutí, ze kterých se zkrátka musíme probojovat hrubou silou. Aktivní neviditelnost při plazení je samozřejmě indikována příslušným zvukovým návěstím, stejně jako skutečnost, že čas neviditelnosti za několik vteřin vyprší, pokud máme toto chování nastavené. Ozvučeny jsou i další události při boji, tedy že můžeme zaútočit zbraní pro boj zblízka (různé mačety, nože, tyče, páčidla, baseballové pálky apod.), že nás nepřítel chytil a my se mu musíme vytrhnout, že máme možnost pokusit se uskočit před útokem zblízka, ale i že jsme v dohledu nepřátel (čím větší šanci spatřit nás nepřátelé mají, tím zní tento zvuk hlasitěji a vyšším tónem), že nás právě někdo spatřil, že pes zachytil naši pachovou stopu atd. Stejně tak při použití střelných zbraní nám dají příslušná zvuková návěstí najevo, že jsme nepřítele zasáhli, omráčili (např. clickery střelou do hlavy) a potažmo zabili. Ne vždycky totiž útočíme z takové blízkosti, abychom slyšeli přímo hlasy nepřátel, zejména pokud střílíme lukem nebo opakovací puškou, ke které jsme si v rámci možností vylepšování zbraní přidělali puškohled. Pokud na nás zrovna chvíli nikdo bezprostředně, aktivně neútočí, upozorní nás hra dokonce textovým tutoriálem, že máme nebezpečně nízké zdraví a měli bychom tedy použít zdravotní soupravu a vyléčit se. To si ovšem kdykoli v klidnější chvilce boje můžeme zjistit i sami v rámci zjištění stavu postavy.

S absencí informací o prostředí souvisí také skutečnost, že nemůžeme plnohodnotně sami a bez asistence mířit na nepřátele. Ve hře funguje nastavitelná asistence při míření, kdy čím vyšší intenzita je pro ni nastavená, tím přesněji nám hra při stisknutí příslušného tlačítka zamíří. Mohli bychom sice asistenci při míření vypnout, ale pak bychom ve většině případů nestíhali po zabití jednoho nepřítele včas přemířit na jiného, zejména pokud máme zároveň vypnuté výše uvedené volby omezující nepřátelskou umělou inteligenci, atd. Mohli bychom se pokoušet mířit sami a bez zapnuté asistence jen podle zvuku nepřátel a hráčům, kteří mají možnost využít plnohodnotného 3D ozvučení, by se to možná podařilo. Mějme ovšem na paměti, že nepřátelé se pohybují a nezůstanou nám tedy ochotně stát na místě, když je máme na mušce. Stejně tak se naší postavě při míření více či méně třese ruka (logicky při střelbě např. z pušky nebo brokovnice víc než při střelbě z pistole nebo revolveru), po výstřelu se projeví zpětný ráz, opět více nebo méně v závislosti na použité zbrani, takže bezprostředně po výstřelu musíme znovu zamířit, atd. Bez 3D zvuku také ne vždy poznáme, jestli se daný nepřítel nachází nad námi nebo pod námi. Někdy se nám tak bude stávat, že v dobré víře zalehneme a zamíříme, ale neuslyšíme příslušné zvukové návěstí znázorňující, že máme nepřítele na mušce, z čehož tedy pochopíme, že daný konkrétní nepřítel se právě teď z nějakého důvodu nachází mimo dostřel. Pokud se mu pomocí rozšířeného režimu naslouchání následně pokusíme přiblížit, zjistíme po chvíli, že nás hra vyzývá k výskoku. Z popsaných situací by tedy mělo být dostatečně patrné, že i s asistencí míření budeme muset při míření přemýšlet a rozhodovat se. Při troše cviku a za správných podmínek (nepřátelé jsou dostatečně slyšet) můžeme např. posunout kameru tak, že ve středu stereopole slyšíme clickera a ne třeba runnera. Pokud je daný clicker právě v dostřelu naší aktuálně zvolené zbraně, hra tuto snahu pochopí a "domíří" nám na něj.

Ve chvíli, kdy máme zamířeno, uslyšíme opět specifický tón, takže se nebudeme muset jen dohadovat. V této fázi se dokonce právě díky asistenci při míření, která v tomto případě nabízí ještě funkci navíc, můžeme aktivně rozhodnout, že chceme nepříteli přemířit na hlavu – švihnutím pravou páčkou ovládající kameru nahoru – nebo naopak na nohy – švihnutím dolů. Zde tedy můžeme taktizovat neomezeně. Někdy může být obtížnější zasáhnout nepřítele do hlavy, zejména ze slabších zbraní na větší vzdálenost, zatímco jindy je to naopak nezbytná strategie, chceme-li přežít, jako např. při boji se shamblery nebo bloatery. Můžeme se tedy rozhodnout raději obětovat více nábojů, ale mířit na trup místo do hlavy, což nám zvýší pravděpodobnost zásahu, případně nepřítele zásahem do nohy znehybnit a někdy, třeba po výstřelu z brokovnice, tak dokonce způsobit, že vykrvácí. Zvukové návěstí, které nás informuje, že nám zbývá už jen poslední náboj do aktuální zbraně, případně volitelné nastavení, že po vystřílení veškeré munice nám hra automaticky přepne na jinou zbraň, už je jen krvavou třešničkou na dortu.

Hraní na kytaru, rozhlížení se, startování generátorů, jízda na koni, ovládání lodi a další podobné minihry a speciální situace (9 z 10)

Vývojáři nezapomněli na přístupnost pro nevidomé ani v těchto specifických situacích. Zmíněné hraní na kytaru funguje tak, že pohybem levou páčkou vybíráme mezi zobrazenými akordy a následně vertikálním švihnutím prstem na dotykové plošce (touchpadu), kterou PS4 ovladač také disponuje, velmi podobně, jako fungují gesta švihnutí prstem na dotykových telefonech, daný akord zahrajeme. V případech, kdy můžeme hrát na kytaru volně cokoli, co nás napadne, pak můžeme samozřejmě právě i vybrnkávat jednotlivé struny nebo se pomocí dalších tlačítek na ovladači přepínat mezi tóninami. Ve hře se ale vyskytují i situace, kdy musíme zahrát konkrétní písničku, kterou naše postava už zná. Zde je vždy příslušný akord v posloupnosti, který se od nás očekává právě v danou chvíli, vizuálně zvýrazněn. Při zapnutém příslušném přístupnostním nastavení nám pak začne vibrovat ovladač silněji nebo slaběji podle toho, jestli se kurzorem požadovanému akordu přibližujeme nebo naopak vzdalujeme. Jediným nedostatkem v přístupnosti hraní na kytaru při prvním seznámení s touto herní mechanikou je, že příslušný textový tutoriál nezdůrazňuje výslovně skutečnost, že akordy jsou na obrazovce rozmístěny v kruhu. Nevidomý hráč tak musí zpočátku pátrat, jak má páčkou vlastně správně pohybovat. Při sledování několika průchodů nevidomých hráčů jsem se tedy stal svědkem nepříjemné situace, kdy se kvůli této chybějící pro nás klíčové informaci na hraní na kytaru na několik minut zasekli, a nebýt toho, že jsem tímto způsobem tuto informaci získal s předstihem, by se mi nejspíš při mém vlastním průchodu stalo totéž. To je tedy jediným důvodem, proč tuto sekci nemůžu ohodnotit plným počtem bodů.

Úplně stejným způsobem jako hraní na kytaru funguje i několik málo míst, kde se musíme s naší postavou rozhlížet a např. dalekohledem fyzicky na něco podívat. Protože tyto pasáže se objevují až poté, co jsme poprvé hráli na kytaru, zde už na žádné problémy nenarazíme.

Ve hře budeme také muset několikrát nastartovat generátor, abychom se v příběhu pohnuli dál. Poté, co nás ke generátoru Ariadnina nit nebo rozšířený režim naslouchání navede, uslyšíme zvukové návěstí znázorňující, že máme stisknout tlačítko pro interakci s předměty. To budeme následně muset provést několikrát, a když se zaposloucháme, stejně jako by se vidící hráč musel na chvíli zastavit a zahledět, zjistíme, že se po každém dalším stisknutí tlačítka změní rytmus a tempo, v jakém se tato výzva objevuje / ozývá. Mezi jednotlivými stisky tlačítka přitom můžeme počkat libovolně dlouho. Není tak nic těžkého si před každým stisknutím nový rytmus naposlouchávat tak dlouho, jak potřebujeme, a teprve potom tlačítko stisknout tak, abychom to udělali ve stejné chvíli, kdy jsme k tomu vyzváni.

Na jízdě na koni není pro nás vůbec nic složitého, naopak je pro nás díky asistenci při pohybu možná dokonce o něco jednodušší než pro vidící hráče. Pohyb ovládáme stejně jako pohyb vlastní postavy, včetně cvalu (funguje jako sprint) a přeskakování překážek. Ve chvíli, kdy máme na koně nasednout, nás Ariadnina nit spolehlivě dovede až k němu a dokonce je v tomto případě zvukové návěstí interakce s předmětem rozšířeno o zvuk zaržání, takže víme, že budeme interagovat s koněm. Tyto obohacující prvky zvukových návěstí se objevují i v mnoha jiných případech, takže např. poznáme, že budeme lézt po žebříku nebo laně, nastupovat do lodi, otevírat dveře, odsouvat překážku z cesty atd. Stejně tak budeme vyzváni k interakci na místě, kde máme z koně sesednout. Při jízdě na koni funguje i rozšířený režim naslouchání, takže můžeme pátrat po předmětech, které můžeme sbírat nebo s nimiž můžeme něco udělat, i uvnitř budov, okolo kterých projíždíme. Pokud něco "uslyšíme" a necháme se příslušným směrem vést navigačním asistentem, navede nás na místo, kde můžeme s koněm zastavit a bezpečně sesednout, a dál už nás bude navigovat po svých. Pokud se nám tímto způsobem podaří dostat do volitelné lokace, na kterou bychom vůbec nemuseli narazit, změní se Ariadnina nit tak, aby nás v tomto případě nevedla po hlavní linii příběhu, ale hlouběji do dané lokace, až dokud ji celou neprozkoumáme, a pak nás zavede zase zpátky ke koni a bude znovu pokračovat v hlavní příběhové lince.

V jedné části příběhu budeme ovládat loď, zřejmě motorový člun. Zde máme možnost nastavit si alternativní schéma ovládání, jinak ovšem z pohledu nevidomého nemusíme nic řešit. Navigační asistent funguje stejně, jako když jdeme pěšky, a stejně tak zvuková návěstí k interakci, která nás budou vyzývat k vystoupení z lodi a nastoupení do ní stejným způsobem jako při jízdě na koni. Stejné fungování navigačního asistenta v tomto případě znamená i stejné neduhy, a tedy skutečnost, že neumí počítat s různou rychlostí pohybu. Ta se při jízdě lodí projevuje pochopitelně ještě patrněji než při chůzi, protože loď má, stejně jako třeba auto, určité zrychlení a setrvačnost. I pokud tedy pustíme levou páčku pro pohyb a tak vypneme motor lodi ve chvíli, kdy nás navigační asistent informuje, že jsme dosáhli svého cíle, loď se bude ještě chvíli pohybovat, než zastaví docela, a zcela nevidomému hráči se tak bude poměrně často stávat, že s lodí narazí, což v tomto případě i uslyší. Naštěstí se ovšem nestane nic horšího, než že v takové chvíli budeme muset navigačního asistenta vyvolat znovu a loď otočit správným směrem, abychom se o ten kousek, o který jsme svůj cíl přejeli, opět vrátili; loď si nemůžeme žádným způsobem těmito kolizemi rozbít nebo nenapravitelně poškodit. Může se nám ovšem stát, že motor lodi občas vynechá a my ho tak budeme muset znovu nastartovat, což probíhá úplně stejným způsobem jako startování generátorů.

Podobných miniher a speciálních situací obsahuje hra víc, a protože všechny fungují na výše popsaných principech, nepovažuji za nutné je dopodrobna rozebírat, abych vás nepřipravil o veškeré případné překvapení. Jediné, co ještě naznačím, je, že budeme narážet mimo jiné i na sejfy, do kterých se můžeme zkusit dostat. TTS v tomto případě není jediná slyšitelná informace, kterou se můžeme řídit.

Shrnutí

Verdikt (9 z 10)

Po podrobném zhodnocení všech aspektů přístupnosti, které potřebuje a dokáže vnímat nevidomý hráč, je na čase udělit slepecké přístupnosti konečnou celkovou známku. Čistě matematicky a bez zaokrouhlení vychází aritmetický průměr hodnocení dílčích aspektů 8,7, což je sám o sobě víc než důstojný verdikt i s přihlédnutím k tomu, že jsem se skutečně snažil o přísnou a náročnou konstruktivní kritiku, včetně zahrnutí některých spíše subjektivních dojmů. V části zabývající se technickým zpracováním přístupnosti jako takové jsem nicméně sliboval, že verdikt ještě zvýším o jeden bod oproti tomu, jak vyjde matematicky, zásluhou nefalšovaného zanícení, s jakým se vývojáři přístupnosti věnovali a ještě i po vydání stále věnují, což už víc než přesvědčivě prokázali ve všech dosavadních aktualizacích. Tím tedy získáváme finální poctivou, důraznou a hrdou devítku, a to opět bez zaokrouhlení nahoru.

Coby kritik, autor a také perfekcionista, který strávil prací na tomto textu téměř stejné množství času (tedy desítky hodin) jako samotným hraním Last of Us II, jsem s výsledkem víc než spokojen a vlastně jsem jím i příjemně překvapen. Coby letitý hráč, který je celkovým vyzněním hry dodnes ohromen a nadšen, rozhodně nejsem nespokojený, byť by tato moje stránka dala i přes veškeré dílčí nedostatky v přístupnosti hře 100 bodů z 10, kdyby mohla. Zmíněných dílčích nedostatků ve slepecké přístupnosti není kvantitativně málo, ale na druhou stranu ani příliš mnoho, a především nepředstavují žádný zásadní, nepřekonatelný problém, kvůli kterému by snaha tuto hru hrát pro nás znamenala spíš nepříjemnou práci než zábavu. Navíc ostatní aspekty přístupnosti, které mi už z podstaty věci nepřísluší hodnotit, podle ohlasů povolanějších hráčů trpí ještě menším počtem neduhů. Byť se nám to nemusí líbit, měli bychom alespoň objektivně připustit, že zpřístupnit tak technicky náročné, komplexní a dynamické dílo, jako je soudobá videohra toho nejvyššího standardu, tak, aby byla plnohodnotně přístupná zcela nevidomým, je řádově složitější než se snažit dosáhnout téhož pro ostatní druhy handicapů. The Last of Us Part II je tak v oblasti přístupnosti skutečným průkopníkem a inovátorem, který si veškerou pozornost, uznání a chválu, jichž se mu ve světových videoherních médiích (často i právě z hlediska přístupnosti) a především v komunitě hráčů s postižením dostává měrou vrchovatou, víc než zaslouží. 👍 ✊ ✌ 🏆

Největší vadou na kráse, významnější než samotné dílčí nedostatky ve slepecké přístupnosti, tak je skutečnost, že protože Naughty Dog patří Sony, mohla Last of Us II vyjít výhradně jako tzv. exkluzivita pro konzoli PlayStation. Z důvodů, které už jsem podrobně rozebíral, se tak Naughty Dog i Sony v podstatě připravují o určitý segment potenciálních zákazníků, kterým se zejména mimo USA zatím ani v nejmenším nevyplatí pořizovat si celé nové zařízení zaměřené výlučně na videohry kvůli pouhopouhé jediné přístupné hře. Zároveň však, jak už jsem rovněž psal, by nemělo zůstat pouze u této jediné hry, a to už v relativně blízké budoucnosti. I bez ohledu na to, jestli se ostatní velcí výrobci AAA her připojí k této chvályhodné snaze o přístupnost inspirované Naughty Dogem, máme už teď jistotu, že alespoň toto studio samo bude v tvorbě přístupných her pokračovat. Další skutečností, která se nám sice nemusí líbit, leč je bohužel pochopitelná a čistě z marketingového hlediska poměrně jednoznačná, je, že cílová skupina zcela nevidomých hráčů představuje v celkovém množství všech potenciálních typů hráčů jen natolik zanedbatelný a nicotný zlomek procenta, že byť mají vývojáři z Naughty Dog skutečně etický a zapálený přístup, nemusí je nijak trápit fakt, že mimo USA si jejich hru příliš mnoho nevidomých z důvodu konzolové exkluzivity prozatím nekoupí; hypotetické rozdíly v prodejích při zahrnutí a opomnění nevidomých hráčů se totiž pohybují maximálně ve stovkách kusů, zatímco celková úspěšnost prodejů u takto zavedených a celosvětově populárních značek se počítá v řádu milionů.

Ve světě videoher je poměrně běžným jevem, že některé hry původně vydané jako exkluzivity se nakonec ukážou být exkluzivitami pouze časovými, protože po určité době od vydání je vývojáři uvolní také pro ostatní relevantní platformy, tedy v tomto případě by se jednalo zejména o PC a s daleko menší pravděpodobností také o přímou konkurenci v podobě Xboxu. Takové časové exkluzivity však pro studia ve vlastnictví Sony dosud běžnou praxí nebyly. V případě Last of Us II se tedy můžeme jen dohadovat a v konečném důsledku nám nezbyde nic jiného než počkat, jestli se situace změní a Sony nás překvapí nečekaným rozhodnutím, nebo ne. Krátce po vydání hry se po jistou dobu objevovaly určité nepotvrzené spekulace v tom smyslu, že studio Naughty Dog nabírá vývojáře zběhlé v architektuře grafických karet pro PC, z čehož někteří hráči i herní novináři následně odvážně usoudili, že v Naughty Dog tedy zřejmě za zavřenými dveřmi pracují na portu Last of Us II pro PC. Taková tvrzení však alespoň zatím rozhodně nemůžeme považovat za bernou minci.