Muzeum přírodní historie v Oxfordu

Muzeum přírodní historie v Oxfordu nejen pro zrakově hendikepované

Během svých, dnes již pravidelných, návštěv Oxfrodu ve Velké Británii mimo jiné miluji to, že se mi občas podaří všimnout si něčeho, co je pro rodilé Brity nenápadně typické. Třeba když na silnici řidič osobáku pouští double-decker a autobusák mu děkuje palcem nahoru. Ale ne jen tak nějakým „palcem nahoru“. Pořádným „palcem nahoru“ – ruka někdy téměř natažená, ale pořád pevná, palec pořádně prohnutý, aby bylo jasné, že to je „ten palec nahoru“. A k tomu i přiměřený, stále přirozený výraz v obličeji.

Oxford je úžasné místo

Oxford je úžasné místo na této planetě. Když v něm nestuduješ či trvaleji nebydlíš, možná se odhodláš k průzkumu zajímavých příběhů města či Oxfordské univerzity, čímž se rozhodně nemůžeš vyhnout starým budovám s obrovskými branami či různě, někdy značně, vysokými kamennými zdmi, starobylými věžemi, …, z nichž některé nalezneš též ve filmových dílech „Inspektor Morse“, „Harry Potter“, „Mladý Sherlock Holmes“, „X-Men: První třída“, „Transformers: Poslední rytíř“, „Tolkien“ a v mnoha dalších. Oxford je kosmopolitní město s mnoha mladými lidmi (tělem či duchem) ve staré zástavbě, příznačně označováno jako město snové nálady, resp. „město se svými snovými věžemi“, „snovými zahradními stromy“ (básník Matthew Arnold (1822–88) v básni Thyrsis: „… And that sweet City with her dreaming spires … And groups under the dreaming garden-trees …“

Město muzeí

S Oxfordem je neodlučitelně spjato množství velice zajímavých muzeí. V Británii nejstarší (a pravděpodobně první univerzitní muzeum na světě) Ashmolean Museum of Art and Archaeology, Pitt Rivers Museum, History of Science Museum (nejstarší účelově postavené muzeum), Oxford University Museum of Natural History, Modern Art Oxford, Museum of Oxford, The Story Museum, Bate Collection of Musical Instruments a zřejmě mnoho dalších. Každé z uvedených muzeí můžeš navštěvovat měsíce a stále budeš mít co objevovat.

Muzeum přírodní historie také pro zrakově hendikepované

Začátkem tohoto roku jsem se rozhodl poněkolikáté navštívit Muzeum přírodní historie (celým názvem Oxford University Museum of Natural History), abych zjistil, jestli by mohlo být něčím zvlášť zajímavé pro tebe – jsi-li zrakově hendikepovaný člověk nebo tě problematika muzea pro zrakově hendikepované zajímá z jiného důvodu. Zajímám-li se o vzdělávací či populárně-naučnou vědu, pak mě zajímá mnoho různých, a to nejen technologických, aspektů zpřístupňování expozic muzeí i zrakově hendikepovaným.

Cesta do muzea

Nemalou část svého času v Oxfordu trávím v British Study Centres, proto do muzea obvykle procházím rušnou Magdalen St, dále kolem historického monumentu Martys Memorial na bulvár St. Giles, který vede severně od centra města. Doporučuji cestu k muzeu si zkrátit pasáží Lamb and Flag, jež začíná stejnojmennou hospodou ve vlastnictví St John’s College (ze zisků hospody jsou financována stipendia postgraduálních studentů). Lamb and Flag Passage je úzká ulice vedoucí až na rozhraní Blackhall Rd. s Museum Rd. Krátká Museum Rd. vede na Parks Rd., kterou je zapotřebí přejít a vydat se do leva. Po několika metrech dál – po pravé straně se nalézá areál Oxford University Museum of Natural History.

K muzeu sice lze přijet také autem, ale osobně to moc nedoporučuji – oproti procházce je auto příliš svazující, za parkoviště je nutné platit, … Nicméně v opodstatněných případech lze využít vyhrazených parkovacích míst pro osoby se zdravotním postižením. Nedaleké autobusové zastávky South Parks Road či Parks Road mě ani nenapadlo využít, Oxford sám o sobě není příliš rozsáhlé město a zvláště v centru volím raději procházky. Případná jízda taxíkem je přirozeně dražší, někdy rychlejší, zpravidla komfortnější – Oxford na taxislužby klade přísné požadavky z pohledu emisí, takže vždy jsem měl „štěstí“  na Ultra Low Emission taxíky.

Na první pohled budova muzea zaujme svou impozantností – ostatně byla otevřena v roce 1860 v duchu viktoriánské novogotické katedrály. Přehnaně šikmá až ostrá sedlová střecha, vysoká okna s lomenými oblouky, … Ze strany příchodu budova muzea vypadá méně monstrózněji, než ve skutečnosti je – jedná se o rozsáhlejší komplex.

Za zmínku jistě stojí hmatný kamenný památník „Velké debaty“ („Great Debate“, často označovaná jako „Velká oxfordská debata“, či „Oxford evolution debate“) před hlavním vchodem do muzea. Byl postaven v roce 2010 jako připomínka takzvané „velké debaty“ o evoluci, která se konala 30. června 1860 právě v tomto muzeu: V roce 1860 se v Oxfordu konalo 30. výročí zasedání British Association for the Advancement of Science – několik měsíců po vydání Darwinovi knihy O původu druhů (On the Origin of Species). Sám Charles Darwin se sice diskuse nezúčastnil z rodinných důvodů, avšak za jeho myšlenkami stála zdatná dvojice Thomas Huxley a Joseph Hooker – Darwinova evoluční teorie i přes tlak námitek, zejména ze strany hlavních kritiků oxfordského biskupa Samuela Wilberforce a biologa Richarda Owena, úspěšně obstála.

Hmatný kamenný památník „Velké debaty“

Do muzea lze vstoupit hlavním vchodem po schodech anebo z jižní strany výtahem. K dispozici je též výtah pro hendikepované, k němuž vede přístupnější rampa. Nutno podotknout, že trasa pro vstup výtahem pro hendikepované, stejně jako přístupnější toalety (v muzeu jsou minimálně tři, všechny v suterénu; prý i nějaké v přízemí) jsou výrazně značeny (byť převážně vizuálně).

Dvorana muzea je opravdu úchvatná. Design budovy byl silně ovlivněn myšlenkami Johna Ruskina (za design a stavbu muzea byl odpovědný především Benjamin Woodward), který věřil, že architektura by měla bý formována energií přírodního světa, snažil se vytvořit architektonickou vizi přírody s duchem chápání prerafaelitského radikálně moderního, důrazem v psychologických a etických investigacích, inklinujícího k porozumění světu takovému, jakým je, k čemuž inklinovali také moderní viktoriánští vědci, Darwina i vědce z Oxfordu v to počítaje (ale také například Normana Lockyera, astronoma, jenž založil známý časopis Nature). Zda se v tomto duchu dílo podařilo realizovat, je jistě na individuálním posouzení každého návštěvníka, jisté však je, že nápadná skleněno-litinová střecha a výzdoba tento dojem umocňují – do velikého vnitřního prostoru vstupuje světlo, a pokud se pozorovatel nalézá na vhodném místě, může si všimnout hry světla, stínů, prachu prostupjícími skrze kostry obrovských zvířat, mezi nimiž se k podepření střechy tyčí relativně tenké litinové sloupy (těch jsem uvnitř napočítal pět krát sedm) v horní části větvící se do oblouků.

Vnitřní dvůr je lemován sloupovým podloubím, nad nímž se nalézá další podlaží muzea. Exponáty na návštěvníky čekají ve vnitřním dvoře, v podloubích, ale též v dalších přidružených prostorech. Atrium je půdorysně rozděleno na šest obdélníkových částí, které jsou děleny řadou sedmi zmiňovaných litinových sloupů – mezi sloupy se nachází prosklené vitríny obsahující různé fascinující exponáty. Širším prostranstvím vévodí kostry „hrozných ještěrů“ – dinosaurů, ale i jinak tematické objekty, například z oborů mineralogie a petrologie.

Uličkami pohodlně projedou též rodiče s kočárkem či vozíčkáři – to je výhoda daná tím, že původně objekt byl navrhován s ohledem na rozměrné krinolíny, které dříve dámy nosily. Nicméně je vhodnější muzeum navštěvovat bez objemnějších zavazadel, více takzvaně „na lehko“, protože muzeum nemá úschovnu šatů či tašek.

Personál muzea je velmi ochotný, vstřícný a pozitivně laděný. To je něco, s čím jsem se, oproti českým muzeím, v Británii setkával velice často. Byť mají v budově i na webových stránkách přehledné půdorysné plány suterénu, přízemí, prvního podlaží, tyto plány nejsou k dispozici pro hmatovou podobu, proto je někdy vhodnější pro hledání toho či onoho oslovit zaměstnance.

Doteková prohlídka (Touch Tour)

Ochotu personálu není marné si vyzkoušet. Náhodná procházka mezi různými lebkami, kostrami, minerály, sochami, vitrínami, …, mi odhalila propracovanou expozici určenou také pro návštěvníky se zrakovým postižením. Na dvou bytelných pultech  oktogonového půdorysu se k vizuální i hmatové prohlídce nabízelo více než dvacet exponátů. Každý objekt je z vnitřních stran vrcholů osmiúhelníkového pultu opatřen popisky v Braillově písmu a schematickým reliéfem.

Ale nebyl jsem si jist, jestli se mohu oněch samotných vystavených objektů opravdu dotknout. Opravdu mám možnost  hmatem si prozkoumat jednotlivé, na první dojem opravdu vzácné, objekty?

Jestli se opravdu mohu dotknout tamtěch exponátů, zda si je opravdu mohu dle libosti ohaptat mi zodpověděla právě jedna velmi ochotná zaměstnankyně muzea. Odpověď mě překvapila. Jak jinak, v zemi důrazných gest a krásného, melodického jazyka: „Absolutely yes!“. Ale nebylo to jen „absolutely yes“, bylo to melodické, trochu dramatické, zvučné a protáhlejší „Absolutely yes!“, jak jinak, byl jsem v Británii, … jen mě to vždycky překvapí. Tak se slovy vděku jsem se také pokusil napodobit „ten palec nahoru“. A  kvapem jsem mířil k objektům, jistě toužících po mých dotecích.

Hmatová expozice - Doteková prohlídka (Touch Tour)

V Oxford University Museum of Natural History jsem takových objektů napočítal přibližně padesát, ale při důkladnějším hledání bych jich jistě nalezl více. A nejsou umístěny jen u zmíněných pultů, jsou rozmístěny po celém muzeu – předpokládám, že v rámci iniciativy muzea Touch Tour. Vedle některých takových objektů jsou dokonce cedulky vybízející k doteku, např.: „Pleas Touch. This beutiful fox loves to be stroked carefully.“

Liška - Doteková prohlídka (Touch Tour)

Mohl jsem se tak důkladně hmatově seznámit s mnoha exponáty: liškou, vydrou, jezevcem (badger), želvou, hnědým medvědem, Diictodonem, hroší lebkou, sloním a mamutím zubem, lebkou Smilodona, lebkou Allosaura, dinosauřími vejci, kobří kůží, čelistí Mosasaura, lebkou krokodýla, pravou stehenní kostí býložravého dinosaura Edmontosaura annectens, rulou (3,6 miliardy let starou), křemenem (v podobě velkého krystalu), orbikulární žulou, Lewisian rulou, stromatolitem, amonitem (Titanites giganteus), pyritem, meteoritem Nantan, … Opravdu toho bylo hodně, důkladná prohlídka by trvala jistě mnoho hodin.

Dítě hmatem zkoumající amonit (Titanites giganteus) - Doteková prohlídka (Touch Tour)

Muzeum průběžně pořádá tematické výstavy nazvané „Touch Tour“, během nichž se zrakově hendikepovaní návštěvníci mohou blíže seznámit s konkrétním tématem, například s hmatovou prohlídkou světa bakterií (Touch Tour – Bacteria) či hmatovou prohlídkou sdělující příběh o vývoji zvířecího života ve starověkém oceánu před více než půl miliardou let (First Animals Touch Tour). Na tyto speciální dotekové výstavy je zapotřebí se objednat.

Lebka Allosaura - Doteková prohlídka (Touch Tour)

Asistenční psi jsou vítáni

Muzeum můžeš navštívit s asistenčním pejskem. Je však možné, že pouze s pejsky registrovanými v Assistance Dogs UK – nicméně vzhledem k tomu, že členství  Assistance Dogs UK je otevřeno také organizacím, které jsou akreditovanými členy Assistance Dogs International (ADI) nebo International Guide Dog Federation (IGDF), je možné, že i český vodící pejsek by byl bez nějakých potíží vpuštěn (každopádně doporučuji si toto předem ověřit).

Co mě osobně překvapilo, muzeum je vstřícné také k pejskům v zácviku. Avšak pokud se asistenční pes nezdá být připraven, jeho trenér může být požádán, aby zkusil přijít jindy, například v klidnější denní dobu – je to rozumné, protože muzeum v některé dny či časy bývá velmi rušným místem, navíc někteří pejsci nemusí dobře reagovat na vystavená veliká a hrozivá zvířata.

Audio-průvodce

V muzeích po celém světě často nalézám někdy poměrně zdlouhavé audio-průvodce snad ke každému exponátu. To využívají lidé jak se zrakovým postižením, tak bez něj. Já osobně nejsem příliš příznivcem zdlouhavých audio popisů – nutí mě setrvávat u exponátu někdy příliš dlouhou dobu, těžko se mi soustředí na obsah zvláště v rušnějším prostředí, takže už po několika sekundách se v obsahu zcela ztrácím a mnohokrát se musím v záznamu vracet, technologická řešení mi ne vždy zcela vyhovují (někdy je nutné si k uchu přitisknout něco, co vypadá jako telefon, takže poslech sám o sobě není příliš kvalitní).

O to více jsem rád za relativně stručné audio-průvodce Muzea přírodní historie, které jsou k dispozici ze stránek muzea:

Nejen pro zrakově hendikepované

Lidé s tělesným postižením

V mnoha ohledech je muzeum přístupné též lidem s tělesným postižením. Bezbariérovými rampami, výtahy či toaletamipřehledným značením, srozumitelnými mapami, parkováním pro zdravotně postižené. Jistě neocenitelné jsou pohodově průjezné či průchozí prostory muzea.

Lidé s poruchou autistického spektra

Pokud se rozhodneš muzeum navštívit s dítětem s poruchou autistického spektra, je doporučeno nejdříve si přečíst „Průvodce muzeem – Průvodce pro rodiny s dětmi s poruchou autistického spektra“ („About the Museum – A guide for families with children on the autistic spectrum“) (což doporučuji před každou cílenější návštěvou) a „Naplánujte si návštěvu – Průvodce pro rodiny s dětmi s poruchou autistického spektra“ („Plan Your Visit – A guide for families with children on the autistic spectrum“).

Zajímavou akcí je Autism-Friendly Opening. Lidé s poruchou autistického spektra či rodiny s dětmi s poruchou autistického spektra mohou muzeum navštívit a věnovat se exponátům nebo pouhému pobytu v muzeu v tichém a uvolněném prostředí. Pro zvídavé dotazy jsou k dispozici muzejní experti. Lze navštívit též kavárnu – a klidně si tam uspořádat vlastní piknik. K dispozici jsou také tiché zóny. Zaregistrovaným účastníkům muzeum včas e-mailem pošle potřebné informace (včetně mapy s pozicí exponátů a fotografiemi klíčových bodů), které pomohou na akci se včas připravit. I přes tichý ráz akce muzeum upozorňuje na možné rušivé zvuky, proto doporučuje pro případ potřeby mít po ruce chránič sluchu.

Lidé se sluchovým hendikepem

Posluchárna (Lecture Theatre) v prvním patře je vybavena audio indukčními smyčkami, takže lidé se zbytky sluchu, kteří mají sluchadlo nebo kochleární implantát, se mohou mnohem komfortněji věnovat  zrovna prezentovanému tématu.

Lidé se skrytým postižením

Muzeum lidem se skrytým postižením (například autismus, demence, chronická bolest, úzkost, různé stupně zrakového či sluchového postižení, …) u uvítacího pultu (Welcome Desk) půjčuje diskrétní  šňůrky (zelené se slunečnicovými květy), které jsou pro zaměstnance muzea znamením, že návštěvník může potřebovat nějakou další podporu – třeba více času na prohlídku, asistenci, pochopení atp.

Shrnutí

Návštěvu muzea lidem se zrakovým hendikepem, ale i všem, koho nějakým způsobem přístupnost muzeí zajímá, mohu jen doporučit. Ostatně, někteří mí nevidomí přátelé se rozhodli se mnou muzeum navštívit. Opravdu se již velmi těšíme! Jsem si stoprocentně jist, že muzeem budou nadšeni, přestože mnohé artefakty jim budou stále skryty za vitrínami – ale ani to jen tak nevzdáme! Když mi přátelé sdělí, které exponáty by chtěli zpřístupnit, považuji za velmi jednoduché oslovit muzeum a stavět na tom, co bude možné.

Nějací brouci ve vitríně

International Council of Museums  (ICOM) navrhuje novou definici toho, čím muzea jsou:

„Muzea jsou demokratizující, inkluzivní a polyfonní prostory pro kritický dialog o minulosti a budoucnosti. Přiznávají a adresují konflikty a výzvy současnosti, uchovávají artefakty a exempláře pro blaho společnosti, ochraňují rozmanité paměti pro budoucí generace a všem lidem garantují rovná práva a rovný přístup k dědictví.

Muzea nejsou zisková. Jsou participativní a transparentní, aktivně spolupracují s různými komunitami a pro ně, aby shromažďovali, uchovávali, zkoumali, interpretovali, vystavovali a zlepšovali porozumění světu s cílem přispět k lidské důstojnosti a sociální spravedlnosti, globální rovnosti a planetárnímu blahobytu.“ [Zdroj: ICOM mimořádná generální konference 7. září 2019; překlad: Petr Dušek]

V kontextu této potenciálně nové definice muzea je velmi příjemné sledovat, že Oxford University Museum of Natural History aktivně projevuje snahu být přístupnější nejen lidem se zrakovým hendikepem – tedy „garantovat rovná práva“ a „rovný přístup k dědictví“; nicméně si myslím, že se jedná zatím o lehký nástin něčeho, co by mohlo být dokonalejší. Úžasné je, že muzeum přichází s rozmanitou nabídkou pro různě hendikepované, navíc v porovnání s jinými muzei poměrně odvážně a zdá se, že i s určitou systematičností. Nejen zrakově hendikepovaným, zvláště s ohledem na stávající technické možnosti, muzeum jistě může nabídnout mnohem více – a pevně věřím, že tím směrem se ubírá. Ostatně, tímto naše dobrodružná cesta přístupností Muzeem přírodní historie v Oxfordu nekončí – příště se zaměříme na některé technické detaily!

Poznámka pod čarou

V koronavirovém období nebezpečí ze sdružování osob článek je jednou z alternativ k plánovaným akcím v Lablind Zone a Nesmír – v tomto případě k přednášce a diskusi označené „Přístupnost vybraných muzeí v Oxfordu“. Jsem hluboce přesvědčen, že nejen k tématu přístupnosti muzeí brzy budeme mít možnost se společně shledat.



NesmírPříručkyPřístupnost


Petr Dušek
Petr Dušek
Petr několik let pracoval na úchvatné pozici pozorovatele meteorů v Oddělení meziplanetární hmoty Astronomického ústavu Akademie věd ČR. V současnosti se úspěšně zabývá SW vývojařinou, zejména na úrovni zajištění kvality, testování, bezpečnosti a to primárně v oblasti komerčního sektoru.