Ing. Lumír Koč

dlouholetý Servisní technik Eureky

S Eurekou (celým názvem Eureka A4) jsem se úplně poprvé setkal už někdy v roce 1990 v Brně na oficiálním předvedení přímo jejím duchovním otcem, čecho-australanem panem Hudečkem, majitelem firmy Robotron. (Poněkud nešťastně zvolený název firmy, shodný s firmou v tehdejší NDR, vyrábějící počítače.)

První faktické setkání s Eurekou následovalo v roce 1995 a jeho iniciátorem byl nejspíš ing. Ježek (ČÚNS/SONS). Od počátku roku 1989 jsem pracoval v oboru tyflopomůcek (Meta, později Spektra) a z „osmdesátých“ jsem měl zkušenosti se servisem osmibitových počítačů Sinclair – ZX Spectrum, tak setkání s Eurekou bylo docela logickým pokračováním. Nejspíš se na mě ing. Ježek obrátil s některým z typických problémů Eureky – špatně fungující klávesnice nebo malá výdrž provozu na baterii či dokonce neschopnost Eureky zapnout se bez připojeného napájecího adapteru. Náhradní akumulátor (olověný gelový) už bylo v té době možné u nás koupit, jen bylo potřeba každý po osazení do Eureky otestovat kompletním cyklem „nabít a nechat Eureku pracovat v režimu tikajících stopek do úplného vybití baterie“ (obvykle kolem 10 hodin, výjimečně až k 15-ti hodinám). Mnoho kusů akumulátorů jsem ale musel vyřadit, protože jejich použitelná kapacita byla výrazně nižší.

S klávesnicemi to bylo náročnější: Nejčastěji zlobily klávesy F1, bod 3 a kurzorová šipka nahoru – to proto, že současným stiskem těchto tří kláves se Eureka zapínala. Tento „akord“ bylo nutné podržet poměrně dlouho a odezva Eureky nebyla okamžitá. Přirozenou podvědomou reakcí tak bylo, že naprostá většina uživatelů Eurek je tiskla poměrně velkou silou a tyto klávesy proto byly vždy vymačkané jako první. V průběhu let jsem si vyvinul technologii pro jejich čištění, ale problémem bylo i mechanické provedení upevnění klávesnice, které rozhodně nepočítalo s opakovaným rozebíráním. Upevňovací plastové sloupky praskaly a musely být postupně nahrazovány šroubečky – řešení to nebylo nijak pěkné, ale bylo funkční. Později se pak množily i problémy se samotnou silikonovou membránou klávesnice, jejíž materiál se unavoval a přestal vracet klávesy do klidové polohy nebo se dokonce jednotlivé klávesy z této membrány vytrhávaly. Pár kusů membrán se podařilo od výrobce získat, ale později muselo dojít na využívání kousků membrán z „odepsaných“ Eurek a jejich skládání jako mozaiky. Několika „skalním“ uživatelům Eurek jsem proto jejich přístroj upravil na zapínání magnetem, aby se minimalizovalo opotřebení “zapínacích“ kláves a tedy i četnost rozebírání klávesnice.

V průběhu dalších let se projevily i jiné slabiny Eureky – například atypické „australské“ disketové jednotky, ale ty se mi podařilo nahrazovat standardními „pé-céčkovými“, doplněnými o redukci FD rozhraní nebo nedostupnost těch „správných“ disket (DSDD), koupit se daly už jen HD diskety, se kterými bez úpravy disketová jednotka Eureky nepracovala. Další slabinou byla citlivost integrovaného obvodu RTC (reálného času) na elektromagnetické pole. Spolu s tehdy se zvolna rozšiřujícími mobily to byla pro Eureku vražedná kombinace – mobil vysílající v blízkosti Eureky uvedl tento integrovaný obvod do stavu totální vodivosti pro napájení a pokud měla zrovna Eureka dobře nabitý akumulátor, tento integrovaný obvod se přehřál a nevratně zničil. I tato součástka byla v Evropských poměrech „exotika“, tak shánění její náhrady bylo komplikované a drahé.

V průběhu let, kdy bylo mezi nevidomými těch Eurek hodně a byly intenzivně používané, jsem také mnohokrát řešil problém „ráno byla plně nabitá, vůbec jsem s ní nepracoval a večer už nešla bez připojeného napaječe zapnout“. Problém byl v softwarové chybě – Eureka se dala vypnout podobně jako zapnout, tedy soutiskem několika kláves (všechny 4 kurozorové klávesy), které se musely nějakou dobu podržet. Pokud ale během procesu vypínání některá z těch kláves ztratila kontakt, tak Eureka sice navenek „zmrtvěla“, ale uvnitř zůstala zapnutá a postupně vybíjela akumulátor. Tento stav se dal poznat podle šumu z reproduktoru při nastavené maximální hlasitosti. Vypnula se až s úplným vybitím akumulátoru. Všem jsem tedy radil – Eureku nevypínejte, po pěti minutách nečinnosti se vypne sama a udělá to spolehlivě.

I když hlasový syntezátor Eureky je s těmi současnými nesrovnatelný, měla většina majitelů Eurek běžně nastavenou nejvyšší rychlost mluvení, při které lidé Eurek neznalí vůbec netušili, co Eureka říká.

Přes včechny tyto „bolístky“ to byl velmi dobrý přístroj, který uvedl řadu nevidomých do světa počítačů a jejich ovládání přes „hlasák“. Menším, modernizovaným nástupcem Eureky s velmi podobnou „filosofií“ byla Aria, která se už ale potýkala s konkurencí „pécéček“, a tak se už tolik nerozšířila. To už je ale jiný příběh s jinými „bolístkami“.

Navigace