Zdeněk Bajtl

vedoucí oddělení digitalizace SONS

Když jsem Eureku poprvé viděl, nemohl jsem pochopit, jak s ní někdo vůbec může pracovat, nerozuměl jsem totiž skoro ani slovu. Její typické žvatlání bylo pro mé uši zcela cizí nesrozumitelný jazyk.

V roce 1991 jsem musel na Dejláku napsat absolventskou práci. V té době jsem s Eurekou teprve začínal, ale stejně jsem závěrečnou práci napsal právě na ní. Bylo to náročné, když nastávaly situace, kdy jsem si třeba omylem přepsal deset stránek práce kvůli chybnému uložení a podobně. Ale s Eurekou jsem se tehdy dobře naučil a stal se ze mě její fanoušek.

Na Eurece bylo super, že byla jak pro práci, tak pro zábavu a to i bez toho, aby k ní musel člověk dále něco doplňovat/dokupovat. Vše měla v sobě. A měla i modem, to bylo něco neuvěřitelného. Podnítila naši komunitu, že sama sobě začala vytvářet náplň a tím rozvíjela naše dovednosti. Mohli jsme psát texty, skládat hudbu, vytvářet hry v zabudovaném překladači Basicu a později i ve složitějším jazyku Pascal.

Díky tomu jsem si sám mohl vyzkoušet programování. Pokoušel jsem se i vytvořit textové hry, kdy člověk chodil různými záhadnými místnostmi, bral různé předměty, s nimiž se dalo interreagovat  a na základě toho se pak dál vyvíjel příběh. Rád jsem hrál hru Sokoban od Marka Susčíka. Ta byla v Pascalu a byly v ní užity i reálné zvuky – sunutí bedny, Bouchání se o dřevěnou stěnu, že tudy tedy fakt cesta nevede.

Marek Byl můj programátorský vzor, kterému jsem se chtěl aspoň trochu přiblížit. Proto jsem si i já Chtěl vyzkoušet Pascal. Byla to taková výzva. Jak ho užívat, příkazy, příklady i manuál jsem studoval přímo na Eurece. V Pascalu jsem pak vytvořil program na tisk adres. Eureka totiž díky vestavěnému textovému editoru umožnila, aby nevidomý mohl i sám psát dopisy, sám si je překontrolovat a sám si je i na připojené tiskárně vytisknout. A aby byla samostatnost úplná, tak jsem vytvořil program, který nejen obsahoval databázi často užívaných adresátů, ale také se zvládl na obálce trefit na místo, kam adresa patří.

Neuvěřitelný zážitek pro mě byl, když jsem poprvé slyšel, jak někteří programátorští odborníci na Eurece dokázali, že byla schopna vyloudit i věrný zvuk, krátký, ale reálný. Smích, spláchnutí záchodu, tekoucí voda a jiné.

Eureku, stejně jako já, velice ocenili učitelé hudby. Zapisoval jsem si do ní rozvrh svých žáků, takže jsem věděl, kdy koho mám a měl jsem to lehce po ruce a lehce i editovatelné. Také jsem hned na hodině online mohl zapisovat, co jsme probrali, co dávám za úkol a jak jsem žáčka známkoval. Vše se dalo pro případnou kontrolu ředitele nebo inspektora lehce vytisknout v černotisku.

Eureka byl nástroj, díky němuž se člověk mohl dostat přes BBS, nejen  k různým prográmkům a hudebním skladbičkám pro Eureku, kterými jsem ji tehdy zaplňoval, ale také ke knihám, časopisům a jiným textům, které jsme shromažďovali v oddělení digitalizace – předchůdce současné Knihovny digitálních dokumentů. Stažení časopisu trvalo třeba 45 minut, ale pak si ho člověk mohl hezky doma přečíst. V té době však jiné možnosti jak se dostat k časopisům nebyly.

A asi bych neměl zapomenout ani na Eureka- klub, který jsem vedl v Praze. Scházeli jsme se tam jednou týdně s jinými nadšenci nad Eurekou, vyměňovali si zkušenosti i prográmky a také jsem zde učil zájemce o práci s Eurekou. V té době mě také Jirka Ježek bral jako lektora výuky obsluhy Eureky na různé eurékářské akce tehdejší České unie nevidomých a slabozrakých.

Navigace